Včera jsme s tetou mluvily o Marcuardovi a Dině. Nevím, zda jsem vás zpravila o tomto podivném dvoření. Marcuard k nám chodit nepřestal, jenže k Dině...
Zase prohlídky hotelů. Nevím, jakou náhodou nám John Arthur dá adresu hotelu markýze d'Ulau. Jakýsi Sérafín nám ukazuje ložnici pana markýze se...
Ne! Nemohu zůstat v Paříži.
Ale předtím jsem zašla k Boydovým, totiž složit poklonu paní Boydové.
Chtěla jsem jít spát v deset hodin, ale přišel Blanc a hovořila jsem ze svého pokoje až do půlnoci. Hodně se mluvilo o Cassagnacovi a domníváme se,...
Proč jsem se milovala! Kdybych bývala našla nějakou špinavou a opravdovou náklonnost, zapomněla bych na sebe. Ale bohudíky, toho štěstí jsem se...
Cítím se velice podivně, nic jasně nevidím ani nechápám a ráda bych zůstala otupělá doma — jenže za koně se platí každý den, teta si velice přeje,...
A dnes ráno vstoupí baronka s fotografií v ruce. Dívám se a poznávám několik tváří — je to opravdu čtrnáct členů florentského Jockey-clubu...
To zpívá pan Dumas a to vzkazuji našemu Alexandrovi. Jenže Alexandre mi může odpovědět, že se ho to týká i netýká, neboť není výlučně hráčem — což by...
Tetu obléhají Georgesovi věřitelé. Myslela jsem, že jsem se všech těch hrůz zbavila — ale ne, pronásledují mě všude. Plakala jsem žalem i vztekem.
Dělám všechno v návalech — dnes jsem kreslila celý den, abych dala odpočinout očím, hrála jsem na mandolínu, pak znovu kreslení, pak klavír. Na světě...
Proč to s Antonellim skončilo tak podivně?
Dědeček je jako člověk, který se probouzí z dlouhého spánku a přirozeně už na nic není zvyklý. Během cesty chtěl velet provozu, křičel na průvodčí,...
Ubíjející procházka v Bois! Jsou tam jen kadeřníci a kurtizány třetí třídy.
Fauvel ruší mé cesty do Enghienu a možná mě pošle do Německa — což vše znovu obrátí vzhůru nohama.
Strávily jsme příjemný večer ve Francouzském divadle. Dávali *Le marquis de Villemer* od Georgesové Sandové.
A to nedokazuje, že jsem lhostejná — nýbrž že jsem dříve byla tak dětinská, že jsem nevěděla „kam s sebou“, jak říkám často. Nudila jsem se a rychle...
A večer, když jsem se dozvěděla, že máma a Dina jedou do Bois se slečnou Hallovou, navlékla jsem si kabát se třemi límci jako Robespierre přes bílou...
Teď mi předpisují koupele stlačeným vzduchem.
Ostatně mám Bruneta v Nice — a ještě jeden nápad: napsat do Říma rytíři Rossimu, tomu neuvařenému rakovi couvajícímu pozpátku... zná kněze, mnichy,...
Nenávidím ten malicherný přepych a ta kavárenská světla; stokrát raději mám starý palác, jehož vchod osvětluje mizerná lucerna na konci tyče nebo...
A v osm hodin odjeli máma, Dina, dědeček, Walitský, Triphon, Prater a Renard do blahoslaveného Schlangenbadu. Navzdory všem svárům nás to...
Kvůli jedné ubohé knize — *Journal d'un diplomate en Italie* od d'Idevillea — bouře!
Od koupelí stlačeným vzduchem již nejím — účinek zcela opačný, než jaký obvykle bývá. Když je člověk zavřený v kabině, nemůže číst hlouposti — dělím...
Jsem téměř rozmrzelá, že jsem ji poznala — pije — a Rosalie mi říká, že si sloužící v domě neustále opakují počet lahví. Nebýt mého zaslepení, byla...
Rémy přišel. Navoněla jsem ho éterem, karbolickým roztokem, violkou — a zamazala barvami.
Ještě včera se baronka celou hodinu snažila uhodnout, proč nepřišel. Já — majíc své depeše na svědomí — nechávám věci tak, jak jsou.
Hallová ke mně přišla na večeři a rozešly jsme se teprve v jedenáct hodin. Pila jen limonádu; mluvily jsme jen o Florencii a Larderelovi. A tak mezi...
Nezbožňuje mě, ještě mě nezná; ale až si porozumíme, uvidí svět dobře oblečenou ženu.
Pro zábavu jsem bděla až do šesti ráno — a v šest jsem se... chtěla dát do malování, ale byla taková tma, že jsem usnula až do devíti; v devět mě...
„Je náš císař,“ říkalo se, „otec je sice mrtev, ale syn žije!“
V devět hodin ráno mě Hallová doslova násilím vzala na koně — jenže koně měli tuhé huby, tuhé jako Alexandrovo srdce pro mě, takže projížďka netrvala...
Malování mě rozzuřuje! Protože je ve mně dost, z čeho by šlo dělat divy — a přitom jsem, pokud jde o studium, nešťastnější než kdejaká holčina, u níž...
Nejnesympatičtější ze všech baronů se mnou mluvil o zprávě z dostihů v Nice v „Le Figaro“. Je to protějšek toho, co řekl Broussais o Antonellim.
Chtěla bych mít tu pravou! Připoutala bych se k té bytůstce, jež je více než pes a k níž se váže vzpomínka, s níž si člověk někdy jakž takž vystačí.