Sobota 11. srpna 1877

Dnes ráno jsme potkaly Paula de Cassagnaca, který se s plným rozmachem uklonil.
Ještě včera se baronka celou hodinu snažila uhodnout, proč nepřišel. Já — majíc své depeše na svědomí — nechávám věci tak, jak jsou.
Proboha, odvezte mě z Paříže!
Ubohá Hallová je zoufalá, že se musí vrátit do Ameriky — pláče po Florencii — ale ty slzy ji nic nestojí, pije tolik. Ale já!!! Je půlnoc — tři hodiny jsem hrála tu nejrozkošnější hudbu: Beethovena. Nikdy jsem nehrála nikoho jiného než jeho a Mendelssohna. Italská hudba se musí zpívat — na klavíru se stává banální — to jest: učinili ji banální tím, že ji ohráli.
Baron, jeho žena, teta a Hallová poslouchali. Ke klavíru sedám zřídka — ale mám dost talentu, abych byla mohla hrát vážně. A tak je to ve všem!
Ještě jedna Američanka z Florencie řekla, že „Alexandrova tvář je velmi krásná, ale je nesnesitelný — prostopášný.“
Jsem ráda, že ho pokládají za krásného — byl jediným mužem, kterého bych milovala bez studu.
A dnes mě napadla bláznivá myšlenka. Na okamžik jsem si pomyslela, že bych mu mohla vše obětovat a dobrovolně se vzdát všeho, jen kdyby mě miloval. A kdyby mě miloval — přišla bych před ním pokleknout a políbila bych mu ruku.
Stydím se to říci — neměla jsem dost výbojů, abych si mohla dovolit luxus vlastní lásky. Nuže... kdo? Mým prvním kavalírem byl Rémy — před sedmi lety — a ještě je zamilovaný. Pak Merjeewsky — před třemi lety — naposledy, co jsem ho viděla, letos v zimě, miloval mě stále. Pak byl Audiffret trochu do mě zamilovaný — přehnala jsem to... a udělala hloupost. Nepočítám Galulu a pak ty, kteří by mě byli milovali, kdyby si byli mohli o takové smělosti vůbec snít. Bruschetti — šílená láska — byl by si mě vzal všemi deseti, jako Merjeewsky — Plowden taktéž! Antonelli mě velmi miloval — provedli jsme hromadu hloupostí... souhlasila jsem, že si ho vezmu (po tom, co jsem ho dva měsíce dráždila), předem vědouc, že lžu — leda by byl Antonelli papežem. Nyní... paní de Camprien tlumočila nabídku — byly jsme tak vystrašené, že jí máma řekla, že může odpovědět teprve za rok — a teta v županu s rozcuchanými vlasy prohlásila, že k tomu nikdy nesvolí. Potom byl dopis, který znáte — neodpověděla jsem — poslala jsem svou fotografii. Nápad napsat muži! Byla jsem příliš hrdá — jsem příliš hrdá!
Přesto jsem na všechny tóny zpívala — a místo abych obviňovala mladého muže z podlosti, obvinila jsem sebe z lásky! Dobrá! Přísahavši věrnost — navzdory všemu — vrátit se do Říma, neboť říkal s pláčem, že mě nemůže následovat, aniž by činil nové dluhy a znovu rozbíjel svou konverzi — tedy přísahavši vrátit se za tři měsíce, nanejvýše čtyři, odeslala jsem po šesti týdnech depeši, kterou znáte. Dostal ji? Pokud ano — přijímal rozchod; pokud ne...? Nepočítám Troiliho přítele, měšťanského obdivovatele Diny.
Není ani co říci o těch, které mi Antonelli nedovolil představit.
Koneckonců je tu ještě ošklivá malá vášeň Michky Eristoffa a krásná vznešená láska Pachy. A pak? Melissano, Zunica a Porcinari — všichni tři byli více či méně zamilováni — Santasiglia celým srdcem. A to je vše. Ach! Málem jsem zapomněla na Danise — znáte pana Danise — byl do mě blázen tehdy, když jsem ho pokládala za hraběte de Constantina kvůli jeho tvrdošíjným pohledům a příliš zjevnému obdivu. Téměř nikdy k nám nechodil — kdo z Nicejců by si troufl jít tam, kde byl Audiffret?
napříč stránkou
A Yssayevitch? Co s ním udělám? Právě byl jmenován maršálem šlechty a komorníkem. A Michel Hamsley? Ve Špatovské.
Při tom všem jsem nesmírně naříkala — oprávněně, ale nešikovně — a to mě staví do ponižujícího postavení před svými — a snad i před vámi!... Zvláště od Larderelova případu si o mně myslí, že jsem ze všech žen nejvíc opomíjená. Napsala jsem to dost, aby se tomu věřilo; a možná je to pravda.
Koneckonců — shrňme: byla jsem dost milována, abych si mohla dovolit nešťastnou lásku? K čemu to říkat — neboť to, co mi projelo hlavou ve čtyři hodiny odpoledne, je daleko.
Když jsem oplácela návštěvu lady Cartierové, poslala jsem vizitku paní Bashkirtseff a její dcery. Proto tato dáma a její dvě dcery dnes byly u nás. Pomyslete — řekli jim, že dvě černá domina na Corsu v Římě jsme my — že jsme bydlely v hotelu Bristol — a vůbec!
Ale jdi! Jsem snad brazilský císař?
Kdyby jim o mně říkali hrůzy, nepřišly by nás navštívit! Lady Cartierová je slušná žena — její dcery tančí ve všech... černých salonech Říma — její bratr je monsignore; tedy hrůzy neříkali!!
Ach! Kdybychom mohly mít dopis pro velvyslanectví!!!
Pózovala jsem u Waléryho — je nadšen mými pózami a požádal mě, abych mu pózovala k portrétu, a prosí mě o svolení vystavit ho na Světové výstavě 1878.
„Budu mít čestné místo,“ řekl, „ostatně budete jen v dobré společnosti.“
Když mi bylo osm let, pořídil fotograf Dassorkine v Charkově velký portrét pro Výstavu v Petrohradě — přitom jsem nebyla hezké dítě.

Poznámky

Pozn. překl.: Paul de Cassagnac (1842–1904) — bonapartistický novinář a politik; Marie sleduje jeho články s obdivem v celém zápisníku. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „dissipated“. ↩
Pozn. překl.: Domino — maska s pláštěm zakrývajícím celou postavu; oblíbený karnevalový kostým. ↩
Pozn. překl.: Waléry (Stanislaus Julian hrabě Ostrorog, 1830–1890) — slavný pařížský portrétní fotograf; fotografoval korunované hlavy a celebrity. ↩