❦
Neděle 6. srpna 1877
Vracíme se od kaskády1 — teta, Dina a Američanka samy vystoupily z kočáru, já jsem zůstala s mámou. Éterická slečna Hallová, jež si včera k večeři dala tři plátky galantiny,2 půl lahve bílého vína a dvě sklenice piva, snědla dnes večer jen dvě libry masa a vypila jen tři sklenky punče. A cestou zpátky, protože bylo v Bois tma a kočárů málo, kouřila s tetou a hvízdala se mnou.Dimanche 6 août 1877 Nous revenons de la cascade, ma tante, Dina et l’Américaine sont seules descendues de voiture, j’étais restée avec maman. L’aérienne Miss Hall qui avait soupé hier de trois tranches de galantine, d’une demi-bouteille de vin blanc et de deux verres de bière ne mangea ce soir que deux livres de viande et ne but que trois verres de punch. Et en revenant, comme il faisait noir au Bois et comme il y avait peu de voitures, elle a fumé avec ma tante et sifflé avec moi.
Nenávidím ten malicherný přepych a ta kavárenská světla; stokrát raději mám starý palác, jehož vchod osvětluje mizerná lucerna na konci tyče nebo pověšená na hřebíku.
Je hais ce luxe mesquin et ces illuminations de cafés, j’aime cent fois mieux un vieux palais à l’entrée éclairée par une méchante lanterne au bout d’un bâton, ou pendu à un clou.
Nesmím se nechat unést. Je vůbec možné, že bych byla jako ti blázniví umělci a básníci, zamilovaná do starých krámů, do zřícenin, do vzpomínek? Na to se sama sebe ptám. A mé já odpovídá mně útrpným úsměvem, protože nechápe, jak lze tak tvrdou řečí mluvit o věcech, nebo spíše o citech tak jemných, že je sebemenší hrubost zraní natolik, až je zničí a nezůstane z nich nic než lítost, že jsme je zničili.
Il ne faut pas se monter la tête. Est-il bien possible que je sois comme ces fous d’artistes et de poètes, amoureuse de vieilleries, de ruines, de souvenirs ? Voilà ce que je me demande. Et ma répond à je par un sourire de pitié car il ne comprend pas qu’on puisse parler avec un langage si dur de choses ou plutôt de sentiments si délicats que la moindre brutalité les froisse au point de les anéantir et n’en laisser que le regret qu’on a de les avoir anéantis.
Když chybí chleba, opravdu se člověk neodváží mluvit o zavařeninách. A tak se teď stydím mluvit o svých uměleckých nadějích, neodvažuji se už říct, že bych si přála to či ono zařízení, abych mohla lépe pracovat, že chci do Itálie, abych tam studovala… To všechno se mi velmi nepříjemně říká… [Škrtnuta 3 slova]
Quand on manque de pain on n’ose vraiment pas parler de confitures. Ainsi à présent j’ai honte de parler de mes espérances artistiques, je n’ose plus dire que je voudrais tel ou tel arrangement pour mieux travailler que je veux l’Italie pour y étudier... Tout cela m’est très gênant à dire... [Trois mots rayés]
I kdyby mi dali všechno, myslím, že bych už nemohla být spokojená tak, jak bych bývala byla před třemi lety.
Même si on me donnait tout, je crois que je ne pourrais plus être contente comme je l’aurais été il y a trois ans.
Nic nevrátí ztracenou důvěru. A jako všechno, co je neodvolatelné, mě to rmoutí!
Rien ne redonne la confiance perdue. Et comme tout ce que qui est irrévocable, cela me désole !
Člověk je zklamaný, smutný, ničeho a nikoho si nevšímá; tváří se ustaraně, což mě hyzdí, protože mi to bere ten důvěřivý výraz, který jsem dřív občas mívala.
On est désappointé, triste, on ne remarque rien, personne; on a une figure soucieuse ce qui m’enlaidit en m’ôtant cette expression confiante que j’avais quelquefois avant.
Člověk už nedovede nic říct, přátelé se na vás nejdřív udiveně dívají a… pak odejdou. Tu chce být člověk zábavný a stane se z něj někdo podivínský, výstřední, drzý a hloupý!
On ne sait plus rien dire, vos amis vous regardent avec étonnement d’abord et... s’en vont ensuite. Alors on veut être amusant et l’on devient extraordinaire, extravagant, impertinent et bête !
Poznámky
Pozn. překl.: Kaskáda (la Cascade) — vodopád v Bois de Boulogne, oblíbené místo procházek pařížské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Galantina — studené masové jídlo v rosolu; elegantní večerní pokrm. ↩