Středa 8. srpna 1877

(Marie si poznamenala „Stř. 8“ a „čtvrtek 8“, ale později to opravila)
Od koupelí stlačeným vzduchem již nejím — účinek zcela opačný, než jaký obvykle bývá. Když je člověk zavřený v kabině, nemůže číst hlouposti — dělím čas mezi fyziologii a knihu o římských dějinách 5. století. Trvá to dvě hodiny. Teta a Hallová četly romány, zatímco mě tam zavřeli. Ó ano, já jsem v tom až po uši...
Není divu, že Gastonova žena mluví francouzsky jako Francouzka — její matka je Francouzka (Fitz Jamesová) a jejím otcem je vévoda Salviati, druhý syn knížete Borghese a kněžny Borghese, rozené La Rochefoucauld. Nejstarší syn je nynější kníže Borghese (otec slavného dona Giovanniho neapolského) — a třetí syn nese titul knížete d’Allobrandiniho.
Odkud to vím? Z Journal d’un diplomate od pana d’Idevillea. To a mnoho dalšího mě uvádí do stavů, v nichž bych si chtěla rozbít lebku o první patník!! A já nejsem nic!!! Ó závist, ó vztek!!!
Kdybych ještě měla hlas! Dalo by se... velký talent otvírá všechny dveře.
A pomyslet, že právě návštěva na velvyslanectví vše pokazila!!
Byla jsem dítě — myslela jsem, že všude je to tak jako v Nice...
Téměř všichni římští aristokraté si vzali cizinky — nejen dcery rodů La Rochefoucauld a Branických, ale také Američanky — někdy pro jejich peníze, ale někdy i pro jejich krásu.
Umění! Ale pro umění je třeba jet do Itálie! Byť by to bylo zbytečné, jak tvrdí někteří lidé — byť by se bez toho dalo obejít — dobře. Ale proč tam jezdí všichni umělci ze všech koutů světa? Byť by to bylo nesmyslné — je to tak všeobecně přijato, že by se to stalo povinností, i kdyby pro to neexistoval jiný důvod než Panurgovy ovce.
A chceme-li se na to podívat zblízka — vše nebo téměř vše na tomto světě je dílem představivosti.
A ten obzor nad krajem a vilou Borghese v popředí — lze na něj kdy zapomenout? A trsy pinií roztroušených tu a tam, staré hradby Honoriovy, gigantické akvadukty!! Ta obdivuhodná krajina zarámovaná do temně modré oblohy, jaká se vidí jen v Římě; vlahá, trochu ochromující atmosféra; štiplavá vůně zelených stromů — vše — až po tlumený rachot kočárů na Pinciu — až po toto ticho plné veselí a poezie — proniká duší a vryje se jako nesmazatelná vzpomínka... Umělci, kteří měli štěstí pobývat dlouho v tom blahoslaveném koutě, pocítili tyto vjemy pohody, usebrání a míru!
Posledních několik dní jsem si zvykala na myšlenku, že budu mít dopis pro Florencii — a myslím, že ho mít nebudu. Slečna Smithová bude tuto zimu cestovat — moje Američanka se to dozvěděla od sestry té osoby.
Bylo to jako rána — a musela jsem jít na balkon pro vzduch. Vysedávala jsem tedy u Halliných večeří nadarmo! Hloupost! Kdyby bylo možné setkat se s Julií letos v létě — bylo by to možná stokrát lepší...
Ach! Poslyšte — nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se!
Tuto knihu, která mluví o Itálii, nemohu číst — je mi z ní celou dobu zima i horko, mrazí mě, mám slzy v očích; je to záhadné a hloupé jako Emile.
Dospěla jsem k tomu, že jsem podezíravá a pověrčivá až k šílenství. Myslím, že sestra slečny Smithové mě zde viděla a rozmluvila Hallové, aby mi ten dopis dala. A potom... Poznala jsem ji v pátek a Paula de Cassagnaca v pondělí.
Konečně jsem viděla slavného Wortha samotného. Zatímco jsme hovořily o šatech, všichni zaměstnanci — muži i ženy — shromáždění kolem nás naslouchali s uctivým okouzlením.
Rémy byl u nás — kdyby všichni mluvili jako on, snad bych ožila.
Žiji již jen proto, abych sem dvacetkrát za den zaznamenávala své odporné dojmy.
Stala jsem se otrokyní v nejmenších věcech — ukládám si podmínky, absurdní nutnosti: udělej toto a taková věc se stane — anebo: otevře-li dveře žena, taková věc se nestane — atd. atd. atd.!
A věřím těmto hloupostem! Věřím jim proti své vůli!!
Říkám si, že je to nesmyslné — a přece tomu věřím opravdu!
Je to jako to, co si už dva měsíce říkám: Přestaň psát deník a štěstěna se otočí! Kdybych přestala psát... dělala bych si poznámky tajně sama před sebou.
Ach! Jsem vyčerpaná, ztracená, skončená, zničená!
škrtnuto[Zrušená slova]

Poznámky

Henry d’Ideville, Journal d’un diplomate en Italie (1872–1873); Marie titul zkracuje. ↩
Pozn. překl.: Panurgovy ovce — obraz z Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel: Panurge koupí od kupce Dindenaulta jednu ovci a hodí ji do moře, celé stádo skočí za ní; přeneseně: slepé napodobování davu. ↩
Pozn. překl.: Hradby Honoriovy — Aureliánské hradby (Mura Aureliane), které rozšířil císař Honorius počátkem 5. století; nejznámější starověké opevnění Říma. ↩
Pozn. překl.: Pincio — terasa nad Piazza del Popolo v Římě s vyhlídkou na celé město; oblíbené místo procházek. ↩
Pozn. překl.: Nejspíš narážka na Emila d’Audiffreta, kterému Marie v zápiscích z let 1875–1876 přezdívala „le Surprenant“ (Záhadný). ↩
Pozn. překl.: Charles Frederick Worth (1825–1895) — zakladatel haute couture (vysoké módy); nejslavnější pařížský módní návrhář 19. století, oblékající evropské panovnice. ↩