Středa 25. července 1877

Vymkla jsem si nohu, když jsem na nádraží v Enghienu seskakovala z vagonu. Kulhám jako Gaston loni.
Tetu obléhají Georgesovi věřitelé. Myslela jsem, že jsem se všech těch hrůz zbavila — ale ne, pronásledují mě všude. Plakala jsem žalem i vztekem.
Jsem velmi nešťastná — zdá se mi, že nemám čím dýchat.
Chci jet do Říma.
Odpověděla jsem Marcuardovi tímto ohavným dopisem — ale abyste jej pochopili, musím říct, že je to arch velkého formátu a místo iniciál je na něm moje kresba: Alexandre, Marcuard a Melissano oblečení v marockých košilích, francouzských pláštích atd. jako Vilém Tell — s krátkým pláštíkem, mečem a plstěným kloboukem s větévkou nevím čeho — klobouk mají přivázaný na zádech, což jim dodává docela roztomilý pastevecký vzhled.
„Horatiovci, Přísaha na Grütli aneb smíření, které jste povolán vykonat. Ostatně, proč spolu ti velcí přátelé nejsou zadobře? Myslela jsem, že provaz, jenž je na mém obraze váže, je pevný. Moje kúra [Zrušen 1 řádek] v Enghienu, kam mě vodí každý den od osmi do jedné, mě příšerně unavuje — a navíc Paříž nenávidím. Toto hráčské doupě, tento bazar, tato kavárna, kde se nedá dýchat, leda když jste už měsíc usazeni v paláci mezi dvorem a zahradou. Okno zavřeno — dusíte se; otevřete ho — a ohluší vás rámus kočárů. Má mandolína vydává jen žalostné tóny — ostatně všechny strunné nástroje připomínají hromadu dojemných věcí. Tedy Manara o mně nemluví zle — vidíte toho výtečného mladého muže — nuže, napříště k němu budu spravedlivá. Co se týče vašeho místa na onom světě — snad byste šel do nebe díky svému vyrovnanému charakteru — ale obcování s prokletými vás odkazuje jinam.
„… Mezi těmi, kdo jsou v nejistotě!“
Ach! Pane, zajímáte se o Euterpé — to mě u vznešeného muže nepřekvapuje — a jelikož mě o to snažně prosíte, ráda vám podám zdrcující podrobnosti návštěvy pana de Larderela a jejích důsledků pro Ni.
Váš přítel byl přitom takový Œil-de-bœuf, takový Talon-rouge, jak víte — vždy v doprovodu lokaje jako Milord a jeho sluha. To je velmi obezřetné. Ukázala jsem ho tedy oné mladé osobě — ale ta vyrazila hlasitý výkřik a omdlela, utíkajíc přitom co jí nohy nesly, takže ani jeden z velocipedů vypravených za ní ji nedokázal dostihnout — a nevím, co se s ní mohlo stát.
Místo aby se dojal nad tou katastrofou, váš přítel nadále jezdil občas do Monaka s našimi dámami — avšak pokaždé se svým přítelem Torlonií a v doprovodu páže.
Načež Milord-a-jeho-sluha posnídal u nás — bohužel, chystajíce se k odjezdu, jsme jeho skvostné ekvipáži mohly postavit jen dům v nepořádku, z čehož se nikdy neutěším.
Nesmím zapomenout vás podle slibu zasypat požehnáními a vrátit vám podobiznu poněkud poznamenanou zubem času.
Co se týče otázky, pro niž mi slibujete tak dojemnou diskrétnost, odpovím vám pouze: berete mě snad náhodou za tu mladou harfistku?!
Ještě deset dní zůstaneme v Paříži a počkáme na lidi z Nice; načež pojedeme do A nevím, co budeme dělat do září — a v září pojedeme snad do Biarritzu; říká se, že to bude velmi elegantní.
Krotíte ještě pořád koně? Věřte mi, jsou lepší než lidé — aspoň když vám kůň kopne, jste si jisti, že to není oslí kopanec.
Na shledanou. Ach! Skoro jsem zapomněla říci, že vaše dopisy mi připadají okouzlující a prosím vás, abyste nedělal lenocha.
Marie Bashkirtseff
P.S. Právě mi přicházejí oznámit, že na hlavní cestě našli harfu s lístkem tohoto znění: Řekněte mu, že ve Švýcarsku jsou nebezpečné hory.“
K té hlouposti přikládám Alexandrovu fotografii a vše zapečeťuji v obrovské žluté obálce s pěti pečetěmi červeného vosku a s touto adresou: Švýcarsko, Bern. Hodnota tři tisíce franků. Panu komandéru F. de Marcuardovi. K rukám Marcuard a spol., bankéřů.
Stálo mě to celkem sedm franků — ale velice se bavím při pomyšlení na účinek, který ty „hodnoty“ způsobí.
Kdybych se tomu poddala, bylo by mi pohodlněji, ale dobrovolné zoufalství mi je odporné a dělám všechno na světě, abych se udržela a nemyslela na to.
Fauvel mi poslal maséra, který prý… léčí vymknutí atd.; namasíroval mi mou ubohou nohu a já se přitom smála i křičela, zatímco baron, jeho žena, jeho neteř a teta stáli kolem mne a smáli se, anebo… mě nabádali k trpělivosti. Ono to totiž bolelo, víte?
Nakonec to není vymknutí — a když si pomyslím, že ten ubohý Gaston měl vymknutou nohu! Pravda, měl tu útěchu, že ho zprava podpíral Alexandre a zleva jeho Siléna…
Když si na to všechno vzpomenu… jak se to od té doby pokazilo.
Ale ne, to ten Alexandre si ze mě dělal blázna svými dopisy, strhl mě s sebou, a pak… a pak celá ta hloupost, kterou znáte.
Těch portrétů už mám dost; ten, který jsem vrátila Marcuardovi, mě docela otravoval, s tím jeho kostýmem Gila. Myslím, že vím, proč ty portréty nesnáším: je to proto, že mi připomínají ty nechutné opičárny s Antonelliho portrétem. Fuj! ta hrůza. I kdyby nebylo jiných důvodů, dala bych přednost Alexandrovi už jen proto, že jeho vliv byl docela čistý a okouzlující.
Ano, to Antonelli mi brání dívat se na Alexandra. Ten psík, ten římský prasák! Byl by docela ucházející, kdybych si nebyla usmyslela udělat z něj hrdinu! Bylo to…
Zkrátka to byla lekce, která mi prospěla a ještě prospěje, jenom se přitom neubráním tomu, abych se nezlobila.

Poznámky

Pozn. překl.: Přísaha na Grütli (Rütlischwur) — legendární přísaha zakladatelů Švýcarské konfederace z roku 1291; zde jako odkaz na slavnou Davidovu malbu Horatiovci (1784), kde hrdinové přísahají věrnost vlasti. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „... Intra calor che son sospesi !“ – Mariina chybná citace z Dantova Pekla (Inferno) II, 52 („Io era tra color che son sospesi“, tj. duše v Limbu; ověřeno podle it.wikisource). Marie zkomolila první slova a píše „calor“ (žár) místo „color“ (ti) – chybná citace zachována. ↩
Pozn. překl.: Euterpé — múza hudby v řecké mytologii; zde název hráčky na harfu v Mariině žertovném fiktivním příběhu. ↩
Pozn. překl.: Œil-de-bœuf (volské oko) — předsíň ve Versailles, kde dvořané čekali na krále; přeneseně: napůl dvorský, napůl posluhovačský typ. ↩
Pozn. překl.: Talon-rouge (červená pata) — znak francouzské šlechty za starého režimu, která nosila boty s červenými podpatky; přeneseně: afektovaný aristokrat. ↩
Pozn. překl.: Oslí kopanec (fr. le coup de pied de l’âne) — rána z La Fontainovy bajky; označuje zbabělý útok slabšího na silnějšího, když je tento již poražen. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable“. ↩