Středa 1. srpna 1877

Včera jsem až do tří hodin ráno bděla napůl ospalá v posteli, zatímco Rosalie seděla na podlaze a vyprávěla mi variace na věčné téma. Avšak navzdory hře, navzdory příběhům jsem se nedovedla hloupě dojímat, jak jsem to z hlouposti dělávala před rokem. Což znovu jednou dokazuje, že se stávám okouzlující — a že mě ten lump Alexandre učinil v milostných věcech způsobnější (?)
A to nedokazuje, že jsem lhostejná — nýbrž že jsem dříve byla tak dětinská, že jsem nevěděla „kam s sebou“, jak říkám často. Nudila jsem se a rychle jsem té nudě dávala tělo. Dětství jedinců jako dětství národů, které nechápaly nic nehmotného a u nichž ty nejmenší věci nabývaly těla. Nechci se zřeknout toho, co jsem napsala o Antonellim — neboť jsem nepsala zbytečně ani bez důvodu. Ostatně to víte, ó vy, kdo toto velkolepé dílo nikdy číst nebudete. Ale Antonelli byla věc hmotného zájmu, při níž jsem hloupě upadla v omyl z neznalosti světských způsobů — a z níž jsem téměř udělala citovou záležitost, vždy z toho zuřivého chtění dávat tělo všem svým neuchopitelným trápením. Velmi často se k tomu vracím — neboť čím okouzlivější se stávám, tím více cítím, jak vystupují věci řečené lehkovážně, které jsem nikdy nemyslela vážně — které řečeny by nebyly ničím, ale napsány jsou těžké a trapné!... Kdyby šlo jen o mne, budiž — ale jde o to, co si pomyslíte, a víte o kom.
„Dva pocity jsou společné povahám hrdým nebo láskyplným: krajní citlivost na mínění druhých a krajní hořkost, když je toto mínění nespravedlivé.“
Kdo je tedy ta rozkošná bytost, jež to napsala? Už nevím — ale tyto řádky jsem citovala právě před rokem a prosím vás, abyste si na ně někdy vzpomněli, když budete myslet na mne.
Snad si myslíte, že když říkám, že mě Alexandre učinil v milostných věcech způsobnější, chtěla jsem vám namluvit, že jsem brala Alexandra jako lekci v duchu Audiffreta a Antonelliho? Nikoliv, že ano? Nikoliv — neboť nelituji ničeho; tak to muselo být; udělala bych to znovu — sama sebe neobdivuji, ale jelikož to bylo mimovolné, ani se neobviňuji. Kdyby se takové věci neděly, život by byl příliš dokonalý — nebyl by to již život.
Lituji, že se to takto seběhlo — ale od toho k tomu, abych vysvětlovala své činy a skutky, vracela jim jejich zmeškaný smysl, říkala, co jsem říkala pro druhé, a nakonec na sebe zuřila... Ne.
Co mě například rozzuřuje, to je, že mě viděl... ošklivou a neohrabanou — dokonce... poslyšte — při návratu ze Sorrentu, v kaleše, po té bitvě — vzpomínáte si — ublížil mi na ruce, a aby se omluvil a pohledem si vyžádav od madame souhlas, aby to celé vyznělo chladněji, políbil mě na ruku mezi rukavicí a rukávem. A boj, horko, prach a rukavice — kdo ví co — způsobily, že ta část zápěstí byla téměř svraštělá... kůže vypadala ošklivě, olupovala se!..
„Fuj! Jakou tam máte ošklivou kůži!“ zvolal Alexandre! Moje kůže, chápete — snad jediná věc, která je na mně bez výtky! Jako by mě byl někdo uřkl!
Nuže, právě tohle mě rozzuřuje, rozčiluje a přimělo by mě tropit... hotové čertoviny, jen abych se rehabilitovala!!!! Bez Diny a Alexandra a bez nejmenšího úmyslu vzbudit lásku bych na to vůbec nemyslela.
Znovu jsem viděla své učence a myslím, že by se katalog mohl uskutečnit.
Tito lidé se smějí, že se takovými věcmi zabývám.
Tolik po tom toužím.
Rémy nikdy neodchází — když přijde, jsem velmi spokojená; líbí-li se u mne, těší mě to.