Pondělí 23. července 1877

Přímo v tomto domě bydlí Američanka, která strávila zimu ve Florencii a když si prohlížela mé album, poznala v něm Alexandra a jmenovala ho baronce. Hned jsem baronce řekla, že bych se s tou Američankou ráda seznámila. Neboť zde nikoho neznám a nevídám — album předtím odnesli do salonu jako kuriozitu. Tato Američanka má sestřenici, která ve Florencii hodně přijímá hosty.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Dolní část stránky odtržena]
A dnes ráno vstoupí baronka s fotografií v ruce. Dívám se a poznávám několik tváří — je to opravdu čtrnáct členů florentského Jockey-clubu převlečených na karnevalu za karty. Mirafiore je srdcová trojka a srdcové eso — to je Alexandre! Když jsem ho poznala, vykřikla jsem téměř mimovolně.
Příteli Alexandre, tuhle fotografii byste si měl pěkně schovat, teď když jste venku — dokazuje aspoň, že jste byl, ať tak či onak, uvnitř. Na této skupině se mi líbí mnohem víc než na portrétu, který mám. Na skupině je zachycen zpředu, skoro nezřetelný a ne hezký, ale ten výraz je jeho… Jedním slovem, celý den se na něj dívám a ptám se sama sebe, co jen ten muž má, že se mi líbí. Je jich tam třináct kromě něho, někteří jsou velmi krásní — a přece žádný z nich pro mě není muž.
To všechno jsou hlouposti, neožení se se mnou, dívejme se tedy jinam, abychom se na něj potom mohli podívat a pořádně ho dopálit.
Už nemám chuť se s tou Američankou seznámit.
Ach! Kdybych mohla odjet žít do Itálie!! Už o tom nemluvím, protože už jen to slovo Itálie mi přivodí takovou horečku, že nemohu jíst — a přitom bych já, otupělá, neměla dělat nic jiného než spát a jíst. Ale ne! Nikdy se ze mě nestane nic nechutného.
Bože, Bože můj, buď dobrý, Bože, buď shovívavý k mým rozmarům. Bože, buď laskavý, dej, ať odjedu do Itálie!
Co mi brání tam jet? Ech, proboha, je to strach, jistota (může-li kdy člověk mít tak hroznou jistotu), že se mi tam povede zle!
Ach! nebýt toho! Prodala bych své falešné perly i Alexandrovy portréty, jen abych tam mohla jet!
Je devět hodin, jdu si lehnout a budu mluvit o Alexandrovi až do půl jedenácté. Jako včera večer, kdy jsem až do půlnoci zdržela Rosalii, abych o něm slyšela mluvit.
Ráda všechno zapomenu, ostatně tohle všechno se netýká… Ó, ale ano… ale co chcete, je to slast slyšet o tom mluvit, kouzlo, okouzlení! A má matka, ta drahá, tak dobrá, tak milá, kterou tolik, tolik, tolik miluji.
Proč si na cokoli vzpomínat! Nevzpomínám si na nic, necítím nic než to, co cítím v tuto chvíli… A to, co cítím, je sladké, klidné, rozkošné, milé.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Dolní část stránky odtržena]
Když nemohu být jeho ženou, zabráním mu, aby se oženil, anebo ho jeho ženě vezmu. Nebyla jsem mu protivná a ta hrozná slova na konci jeho lístku dokazují, že mě neodmítne!
To, co tu vykládám, jsou prostě hrozné nízkosti, ale je to vina osudu, který způsobuje, že mě miluje spousta lidí, o které nestojím, a že mi upírá jediného, po kterém jsem kdy, jednou v životě, opravdu toužila.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Jeden list odtržen]
Není hezký, opíjí se, hrou se otupuje. Neschopen pochopit byť jen jediný vznešený a jemný cit.
Podívejte se mi na to skrčené srdcové eso, které jako by vám svým upřímným a lstivým výrazem a tím jemným pousmáním říkalo: no ano, natropil jsem hlouposti, ale teď tu sedím a budu hodný, a jestli se vám to nelíbí, tak mě otravujete vy!
Gastona jsem poznávala už zdaleka, a přitom nemám bystrý zrak. Oba Larderelové totiž mají svůj zvláštní způsob, jak držet hlavu a levou paži.
V Sorrentu se stejně jako na té skupině dívá trochu, docela maličko, zpod obočí — bez falše, a přece bez ostychu. Má tutéž, trochu přehnanou a dokonale ušlechtilou linii nosu jako princezna Markéta. A pak to čelo, ten spánek — protože čepice je nakloněná doleva — ten spánek a začátek čela zvídavý, umíněný, dobrácký.
škrtnuto[Škrtnuty 2 řádky]
Jestli svého Larderela miluješ, přestaň!
Takové podrobnosti, které se hodí k popisu ženy, muže zmenšují, když je podává žena.
Chtěla jsem si jít lehnout, ale přišel Blanc, a abych mu ukázala své vlasy, ukázala jsem se. Ostatně jsem ho naučila hovořit o Alexandrovi.

Poznámky

Pozn. překl.: Jockey-club — výhradní pánský klub v Paříži a jeho pobočky v dalších evropských městech; původně spjat s dostihovým sportem, stal se symbolem aristokratické společnosti. ↩