❦
Sobota 18. srpna 1877
Strýc Étienne přijel dnes večer — mluvili jsme o ruských záležitostech... o Alexandrových křivdách (strýce Alexandra)1 — a jsem velmi rozhořčena, neboť nevím, co si s tím vším počít, a nemohu nic udělat.Mon oncle Etienne est arrivé ce soir, on a parlé des affaires de Russie... des injustice d’Alexandre, (l’oncle Alexandre) et je suis très irritée ne sachant et ne pouvant rien faire à tout cela.
Nejnesympatičtější ze všech baronů se mnou mluvil o zprávě z dostihů v Nice v „Le Figaro“. Je to protějšek toho, co řekl Broussais o Antonellim.
Le plus antipathique de tous les barons m’a parlé du compte-rendu des courses de Nice dans « Le Figaro ». C’est le pendant de ce qu’a dit Broussais sur Antonelli.
Bože! Kéž by to léčení už skončilo!... Fauvel říká, že za několik dní budu moci odjet.
Mon Dieu ! Si ce traitement pouvait finir !... Fauvel dit que dans quelques jours je pourrai partir.
„Můj chirurg mi slibuje, že na konci týdne budu moci odjet“ (výňatek z historických dopisů Alexandrových).
« Mon chirurgien me promet qu’à la fin de la semaine je pourrai partir » (extrait des lettres historiques d’Alexandre).
Když jsem četla Homéra, přirovnávala jsem svou rozezlenou tetu k Hekubě2 v trójském požáru. Ať je člověk jakkoli otupělý a jakkoli se stydí přiznat se ke svým klasickým obdivům — nikdo, zdá se mi, nemůže uniknout tomuto uctívání starověku. Marně člověk pociťuje odpor opakovat stále tutéž věc, marně se bojí, že bude vypadat, jako by opisoval profesionální obdivovatele nebo opakoval slova svého učitele. Zejména v Paříži se o těchto věcech neodvažují mluvit — skutečně ne. A přece žádné moderní drama, žádný román, žádná senzační komedie — ať Dumasova nebo George Sandové — mi nezanechaly tak jasnou vzpomínku a tak hluboký, tak přirozený dojem, jako popis pádu Tróje. Zdá se mi, že jsem těm hrůzám přihlížela — slyšela výkřiky, viděla požár, byla s rodinou Priamovou, s těmi nešťastníky, kteří se skrývali za oltáři svých bohů, kde je hledala zlověstná záře ohně, jenž požíral jejich město, aby je vydala napospas.
Lorsque je lisais Homère je comparais ma tante en colère à Hécube dans l’incendie de Troie. Quelque abruti qu’on soit et quelque honteux de confesser ses admirations classiques, personne il me semble ne peut échapper à cette adoration des anciens. On a beau avoir de la répugnance à répéter toujours la même chose, on a beau avoir peur de paraître transcrire ce qu’on a lu dans les admirateurs par profession ou de redire les paroles de son professeur. Surtout à Paris on n’ose pas parler de ces choses-là, on n’ose vraiment pas. Et pourtant aucun drame moderne, aucun roman, aucune comédie à sensation, de Dumas ou de Georges Sand, ne m’a laissé un souvenir aussi net et une impression aussi profonde, aussi naturelle que la description de la prise de Troie. Il me semble avoir assisté à ces horreurs, avoir entendu les cris, vu l’incendie, été avec la famille de Priam, avec ces malheureux qui se cachaient derrière les autels de leurs dieux où les lueurs sinistres du feu qui dévorait leur ville allaient les chercher et les livrer.
A kdo se ubrání lehkému mrazení při čtení scény, kde se zjeví přízrak Kreúsy.3
Et qui peut se défendre d’un léger frisson en lisant l’apparition du fantôme de Créüse.
Ale když si pomyslím na Hektora — jak přijde pod hradby s tak znamenitými úmysly, pak prchá před Achillem a třikrát oběhne město, pořád pronásledován... musím se smát!
Mais quand je pense à Hector, venu au bas de ses remparts avec de si excellentes intentions, fuyant devant Achille et faisant trois fois le tour de la ville toujours poursuivi... je ris !
A hrdina, jenž protáhne řemen kolem nohou svého mrtvého nepřítele a táhne ho sedmkrát kolem týchž hradeb — představuji si ho jako strašného kluka, cválajícího obkročmo na klacku s obrovskou dřevěnou šavlí u boku.4
Et le héros qui passant une courroie dans ou autour des pieds de son ennemi mort le traîne sept fois autour des mêmes remparts je me figure un horrible gamin galopant à cheval sur un bâton et un immense sabre de bois au côté.
Nevím... ale zdá se mi, že jen v Římě bych mohla naplnit svá všehomírná snění.
Je ne sais pas... mais il me semble qu’à Rome seulement je pourrais satisfaire mes rêveries universelles.
Tam je člověk jako na vrcholu světa. Hodila jsem k čertu Journal d’un diplomate en Italie5 — ta francouzská elegance, ta zdvořilost, ten banální obdiv — to vše mě kvůli Římu uráží. Francouz na mě vždy působí dojmem, že pitevně rozebírá věci dlouhým nástrojem, jejž drží jemně mezi prsty, s lorňonem na nose.
Là on est comme au sommet du monde. J’ai jeté au diable le « Journal d’un diplomate en Italie », cette élégance française, cette politesse, cette admiration banale, m’offensent pour Rome. Un Français m’a toujours l’air de disséquer les choses avec un long instrument qu’il tient délicatement entre ses doigts; un lorgnon sur le nez.
Řím musí být jako [čtyři listy vytrženy] město tím, čím jsem si představovala, že budu jako žena. Každé slovo, použité dříve a pro jiné — vztažené na... nás — je znesvěcení. Nás? Ne — vždyť já nejsem nic a už si netroufám nic.
Rome doit être comme [Quatre feuilles arrachées] ville ce que je m’imaginais être comme femme. Toute parole employée avant et pour d’autres appliquée à... nous, est une profanation. Nous ? non, car je ne suis rien et je n’ose plus rien.
Manara je v Paříži.
Manara est à Paris.
Poznámky
Pozn. překl.: Strýc Alexandre — Alexandre Babanine, bratr Mariiny matky, který spravoval babaninovské statky v Rusku; nikoli Alexandre de Larderel. ↩
Pozn. překl.: Hekuba, trójská královna, manželka Priamova. Požár Tróje v Iliadě není; vypráví o něm Vergiliova Aeneis, II. zpěv. ↩
Pozn. překl.: Kreúsa — manželka Aeneova, která zahynula při pádu Tróje. Její přízrak se Aeneovi zjevuje ve Vergiliově Aeneidě (II. zpěv) a vybízí ho k útěku. ↩
Pozn. překl.: Iliada, XXII. zpěv: Achilleus vleče Hektorovo tělo za svým vozem na pomstu za smrt Patroklovu (vláčení kolem Patroklova hrobu pokračuje ve zpěvu XXIV). ↩
Pozn. překl.: Journal d’un diplomate en Italie Henryho d’Idevilla (viz 7. srpna 1877). ↩