Úterý 7. srpna 1877

Odjeli v pondělí, tedy včera, a právě jsme dostaly depeši od mámy, v níž píše, že ztratili tři velké kufry.
Kvůli jedné ubohé knize — Journal d’un diplomate en Italie od d’Idevillea — bouře!
Bezpochyby baronka nechápe, jak lze dávat přednost čemukoli před pařížskými bulváry — a jsem si jista, že když si stěžuji, pokládá mě v duchu za barbarku, za malou extravagantku napůl civilizovanou, která je bohatá a neumí s penězi naložit — zatímco ona, Francouzka, civilizovaná, a nade vše Francouzka!...
Je velmi málo Francouzů, kteří si dovedou představit příjemný život mimo Francii — zvláště ti, kdo necestovali.
Od té doby, co zbožňuji Itálii, si představuji, že mě všichni budou pokládat za hloupou, protože ji zbožňuji — považovat mě za hlupačku, která vyje na měsíc — a zpochybňovat krásy, půvaby, vábení této země. Země jedinečná, zázračná, nesrovnatelná.
Z níž jsem vyhnána!!
A jediný způsob (?), jak se tam vrátit, je zůstat v Paříži! Konečně se vdát! Budu hledat v Paříži — pak pojedu do Londýna, do Španělska, k čertu!!!
Člověk pláče a směje se sám sobě — ale je více smutný než veselý.
Kdybych tam teď mohla jet, vdala bych se tam lépe než jinde. Ale kdybych tam mohla jet — myslíte, že bych se vdala jen tak?! Ó, ne. Pak bych se vdala jedině z lásky.
Šla jsem se otupět do Bon Marché — který se mi líbí jako vše, co je dobře organizováno.
Večeřeli jsme u nás. Hallová pila, pila, pila — baronka také trochu — baron se vrátil od Georgese dost přiopilý; já a teta jsme se kochaly podívanou. Nakonec baron složil starou hlavu choti na rameno — Hallová mě chtěla vzít do náruče, aby udělala protějšek, a vyprskla smíchy... Smála jsem se — ale je to... Jsem smutná, zoufalá!
A to je nemožné. Hrozné slovo — beznadějné, příšerné, odporné!!!
Zemřít, Bože, zemřít!!
Zemřít... aniž bych po sobě zanechala cokoli? Zemřít jako pes — jako zemřelo sto tisíc žen, jejichž jména jsou na hrobech sotva vyryta?
Zemřít jako...
Bláznice! Bláznice, která nevidí, co chce Bůh! Bůh chce, abych se vzdala všeho a zasvětila se umění! Za pět let budu ještě mladá — možná budu krásná, krásná svou vlastní krásou... Ano — ale kdybych se stala jen uměleckou průměrností, jakých je tolik?! Kdybych měla i společnost, bylo by to dobré — ale zasvětit tomu život a neuspět... Uvažuji, jako kdybych měla na výběr! Ubohá, bláznivá, zbabělá, nedůstojná, hloupá... směšná!!!
V Paříži jako všude je ruská kolonie... nejsou to ty malicherné ohledy, které mě rozzuřují — ale ač jsou sebevíc malicherné, přesto mě přivádějí k zoufalství a brání mi pomýšlet na svou velikost.
Co je život bez společnosti kolem sebe? Co lze dělat stále sama, sama, sama! To mě nutí nenávidět rodinu, nenávidět samu sebe, rouhat se! Žít, žít, žít! Svatá Marie, Matka Boží, Pane Ježíši Kriste.
Na koho se obrátit, koho prosit, co dělat?!
Bože můj, přijď mi na pomoc!
Ale zasvěcuje-li se člověk umění, musí jet do Itálie!!! Ano — do Říma — a to je nemožné.
Ta žulová zeď, o niž si chci každou chvíli rozbít čelo!...
Zůstanu zde.

Poznámky

Pozn. překl.: Journal d’un diplomate en Italie (Deník jednoho diplomata v Itálii, 2 sv., 1872–1873, o Turíně a Římě) — paměti francouzského diplomata Henryho d’Idevilla z doby italského sjednocení. ↩