Čtvrtek 2. srpna 1877

Šla jsem do Bon Marché s rodinou — při odchodu jsme potkaly paní Boydovou a Yorkovou a přes čtvrt hodiny jsme tam stály a povídaly si.
A večer, když jsem se dozvěděla, že máma a Dina jedou do Bois se slečnou Hallovou, navlékla jsem si kabát se třemi límci jako Robespierre přes bílou kutnu s kapucí, klobouk — Bůh ví jaký — a hnědou mantilu, a šla jsem s nimi; bylo tma (v devět hodin), ale přesto jsem vypadala podivně. Hovořila jsem o Florencii, o celé její společnosti — a tedy i o své rodině, o Alexandru a o Siléně. Mluvily jsme anglicky a italsky. Ta malá — anebo spíše velká — je o všem výborně zpravená. Stačilo málo, abych se znovu znepokojila a znovu snila o bledé tváři Larderela, lemované černými vlasy na pozadí z tmavozeleného sametu. Stačilo jen, aby řekla, že Larderela mají za jednoho z nejkrásnějších mužů ve Florencii — a pak... z toho, jak o něm mluví, jsem poznala, že jsem se nemýlila a že moji Larderelové něco znamenají.
Když jsme se vrátily, pily jsme u jídelního stolu osvěžující nápoje (dnes večer bez opilství) — a když se znovu mluvilo o Larderelovi a já se rozohnila, máma najednou zvolala:
„Ne! Ne všechno, co se děje, je k lepšímu! Přísloví lže!“
A slzy... bezpochyby jsem pochopila proč — a znovu mi to připomnělo, co se nikdy nikomu nesmí říkat. Jsou věci, jež si musí člověk nechat pro sebe...
Konečně mi slečna Hallová nabízí dopisy pro přítelkyně — zvláště pro slečnu Smithovou, která má jeden z nejelegantnějších salonů ve Florencii. To lichotí mé mánii.

Poznámky

Pozn. překl.: Bon Marché — průkopnický pařížský obchodní dům, otevřený roku 1852; přestavěn Eiffelem a Boileauem v letech 1869–1887; symbol moderního obchodu a měšťanské nákupní kultury. ↩