Středa 15. srpna 1877

Jdeme do Saint-Augustin na mši v jednu hodinu — je přece svátek Císaře. Zdálo se, že každý přišel spíš kvůli Paulu de Cassagnacovi než kvůli Napoleonovi III. nebo IV. Kolem mne o něm mluvili s něžnou důvěrností; čekalo se na jeho příchod s netrpělivostí, s neklidem — a když vešel a rychle procházel, jako by mu v cestě nic nestálo, projel celým shromážděním vlídný pohyb, jako při příchodu oblíbeného koně. A pak se mluvilo o Napoleonovi, o „našem císaři“.
„Je náš císař,“ říkalo se, „otec je sice mrtev, ale syn žije!“
Nevím, co mě víc těšilo — lidé dobře oblečení, nebo lidé z lidu, nastrojení do neděle, s pugéty fialek, s fialovými stuhami... I já jsem měla několik fialek schovaných v krajkách — jenomže jsem myslela na fialky neapolské a trápila se lítostí nad svou oslí hloupostí — u stolu, v Sorrentu vůbec. Ty fialky! Alexandre... tolik bych si přála vidět ho populárního, vítaného ovacemi, slavného.
Říkejte si co chcete — právě Cassagnac je hlavní atrakcí strany; každý se nechá ovlivnit krásou a silou.
Vedle nás stála malá blondýnka, docela hezká, v bílých perkalových šatech přes špatnou černou hedvábnou sukni, v černém klobouku a se zlatým lorňonem, který byl příliš krásný, než aby ladil se vším ostatním. Vsadila bych se, že má s Cassagnacem něco — ba přísahala bych, že jí ten lorňon dal on. Na konci mše prošla po mé pravici, aby se octla v cestě oslavovanému muži — měla jakýsi výraz, který mi vše napovídal. Cassagnac ji při průchodu skutečně pozdravil — s velkou chladností — ale mě o tom nepřesvědčíte... no... prostě nic na světě.
Nechtěl mě vidět. To je od něj velmi hezké. Začínám se ptát, co to znamená. Pokud Blanc, jak jsem předpokládala, už není jeho přítel, je to jednoduché: Blanc ho nevídá, naše pozvání mu nepředal — a Cassagnac, jenž se s námi za měsíc setkal dvakrát nebo třikrát a žádné přímé vyzvání nedostal, si může myslet, že to děláme schválně.
Jinak si nic nemohu vysvětlit — poprvé se zastavil tak náhle, jako by čekal, že zastavíme kočár.
Ale neudělám nic na světě, abych to zjistila:
— zaprvé — protože jsem měla tolik trápení všeho druhu, že chci napříště zůstat v klidu; a
— zadruhé — protože jsem v Itálii a sním o tom, že dojdu do Říma pěšky.
U východu byla tlačenice, jaká musela potěšit každého dobrého přívržence císařství. Cassagnaca mačkali ze všech stran — nikdo nemohl ven — pak výkřiky, potlesk — hned tlumený rozumnými nebo závistivými...
Takové slavnosti mám ráda — byli jsme v kostele a všichni kolem na náměstí jako obrovská rodina; díky těm několika fialkám, jež každý nesl na prsou, na sebe nikdo nehleděl jako na cizince — ještě trochu a dávali by si ruce. Ale já neumím vyprávět — před dvěma lety by mě takové divadlo uvedlo do nevyjádřitelného nadšení... Zbožňuji pohled na dav shromážděný se stejnou myšlenkou, pro tutéž věc — a zvláště pro tutéž osobu: v tom je cosi velmi velkého, velmi krásného. Ti lidé chtějí svého Císaře... a kdo ví? Snad právě jemu přísluší vrátit mír a slávu nejzářivější zemi světa.
Cassagnac tam byl naivní a šťastný jako dítě. Takový výraz — dobrácký, důvěřivý, hrdý a laskavý — může mít jen ten, kdo ví, že ho obklopují všeobecné sympatie.
Škoda, že se to tak pokazilo... pro mě osobně nic, ale ta hloupá baronka mě rozčiluje — a před ní se cítím ponížená.
Já jsem přemýšlela, jak škoda, že Alexandre není ještě čtyřikrát bohatší — anebo alespoň jako Cassagnac.
Marcuard mi nepíše! Cassagnac se mi vyhýbá.
Marcuard je falešný člověk — za přítele bych chtěla Cassagnaca. Ne, žádný přítel mě nemůže utěšit. Komu bych se odvážila přiznat, že jsem nešťastná, protože mě nechtějí přijmout do společnosti? Nikomu — a tak mě každý pozoruje, vrtí hlavou a odchází, ničemu nerozuměje — nebo si myslí, že jsem zamilovaná!!
Dnes v kostele, jako před několika měsíci ve Versailles, jsem si pomyslela, že Paříž může být příjemná — ale jen tehdy, když člověk patří do tohoto prostředí.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Jeden list odtržen]
Náměstí bylo plné lidí... ale chybělo tomu cosi, nevím co — posvátnost... Zdá se mi, že u když se shromáždí ke slavnosti legit legitimistů to musí probíhat jinak.
Teta mě vzala do Bois de Boulogne téměř násilím. Tady nesnáším chodit ven.
Každopádně — dokáži si cenit jen toho, kdo je jiný než ostatní; Alexandre například — ať si říkají Torloniové a Antonelliové co chtějí — nikdy nebude jako oni, a ať dobře či špatně, nikdy se o něm nebude mluvit jako o nich, o d’Audiffretu nebo o panu Janvier de la Mottovi nebo dokonce o knížeti Torloniovi... Je v něm cosi, co připomíná — velmi vzdáleně a křivě — velké muže.
Myslíte, že Cassagnac je velký člověk? Ne docela — ale v každém případě je to muž... slavný, a to už spolu úzce sousedí.

Poznámky

Pozn. překl.: Kostel Saint-Augustin — módní chrám v 8. pařížském obvodu, dokončen roku 1871. ↩
Pozn. překl.: 15. srpen je svátek Nanebevzetí Panny Marie, ale zároveň tradiční svátek Napoleona — bonapartisté ho slavili jako den císaře. Napoleon IV. = Princ imperial Ludvík Napoleon (1856–1879), syn Napoleona III., jenž zahynul v bojích proti Zulům. ↩
Pozn. překl.: Paul de Cassagnac (1842–1904) — ohnivý bonapartistický novinář a politik, redaktor listu L’Autorité; jedna z nejbojovnějších postav francouzského politického života. ↩
Pozn. překl.: Lorňon — skládací brejle na tyčince; módní doplněk 19. století. ↩
Pozn. překl.: Legitimisté — francouzská politická frakce podporující legitimní dynastii Bourbonů, v opozici k bonapartistům. ↩