Neděle 15. července 1877

Včera jsem znovu začala kreslit, cestovní ateliér už mám rozložený.
Včera jsme s tetou mluvily o Marcuardovi a Dině. Nevím, zda jsem vás zpravila o tomto podivném dvoření. Marcuard k nám chodit nepřestal, jenže k Dině docela ochladl, byl k ní jen tak tak zdvořilý. Podle nás, mámy i mne, je to tím, že se k němu chovala velmi hloupě. Chvílemi si od něj nechávala líbat ruku v každém vhodném koutku a chvílemi koketovala se všemi těmi mladíčky a ani na něj nepromluvila. Takové kousky občas vyjdou, ale velmi zřídka u mužů vážných, praktických, švýcarských — a kteří mají svatební záměry.
Předpokládám, že je měl — jinak by jeho chování bylo příliš drzé. Nevedl sladké řečičky, ale choval se jako čestný muž, který miluje dívku a neskrývá své záměry. Dina se nechovala, jak se sluší — snadno si představíte, co to může být, když se osoba od přírody těžkopádná snaží hrát lehkovážnou. Každopádně je to pro nás všechny veliké zklamání a máma to Dině hodně vyčítala.
Vracím se od Madeleine, kam jsem šla s baronkou pozorovat elegantní dámy. Ale v tom jsem přišla zkrátka.
Měla jsem bílé bavlněné šaty, v pase stažené egyptskou stuhou. Střevíce z bílé kůže. Slaměný klobouk s bílou krepovou šerpou a kytičkou konvalinek. Velký bílý slunečník, docela hladký a plochý. Prostší už to být nemohlo.
Abych se vrátila k Marcuardovi: i Alexandre ho pokládal za docela polapeného. Večer před naším hrozným vysvětlováním se mnou dlouho mluvil o Marcuardovi, skoro mi šeptal do ucha, a Schininà se ze své lóže potutelně usmíval. A v Sorrentu! Šli jsme spolu večer, cestou zpátky od Hamontoffových. Alexandre vypadal znuděně a jako ztracený a já se chvěla strachy, že ho popuzuji a nudím. Dina s Marcuardem nás předešli.
„Za čtrnáct dní,“ řekl Alexandre posměšně, „pan a paní de Marcuard.“
„Proč ne?“ řekla jsem, velice potěšená představou, že by se něco takového mohlo stát. „Jsou oba okouzlující. Jen vy nejste hoden…“
„Ó, já,“ řekl, „to není pro mě…“
A aby těm slovům dodal poezie, pronesl je s hamletovským výrazem.
„To bych řekla,“ pospíšila jsem si s odpovědí, „to bych řekla.“
Ach, kdyby si byla Dina vzala Marcuarda! Zůstala bych v Itálii a paní de Marcuard by mě uváděla do společnosti.
Mám reprodukci Larderelovy fotografie, a tak pošlu zpátky tu, kterou mi poslal Marcuard.
Nudím se tak, že bych si přála umřít. Nudím se tak, že mě nic na světě, jak se mi zdá, nemůže pobavit ani zaujmout. Nic si nepřeji, nic nechci! Ale ano, velmi bych si přála nestydět se docela otupět. Zkrátka moci nic nedělat, na nic nemyslet, žít jako rostlina — a nemít z toho výčitky.
Blanc u nás strávil večer. Povídali jsme si. Moje vlastní konverzace se mi dost zprotivila od té doby, co jsem si přečetla, co píše paní de Staëlová o tom, jak cizozemci napodobují francouzského ducha. Podle ní nezbývá než zalézt [Škrtnut 1 řádek] do své díry a nikdy se neodvážit přijít do styku se vznešeným francouzským géniem.
Četba, kreslení, hudba — a přece nuda, nuda, nuda! Kromě těch zaměstnání a těch rozptýlení je potřeba něčeho živého — a já se nudím. Nenudím se proto, že jsem velká dívka na vdávání, kdepak; máte o mně příliš dobré mínění, než abyste tomu věřili. Nudím se proto, že můj život jde celý šejdrem, a protože se nudím!
Paříž mě zabíjí! Je to kavárna, dobře vedený hotel, bazar. Nu, doufejme, že si tu se zimou, s Operou, s Bois a se studiem zvyknu.
Neznám tu nikoho!
Berthe odjela do Bretaně se švagrovou a s bratrem.
Nemám ani chuť psát Marcuardovi.