❦
Neděle 19. srpna 1877
Odpovídám na ten dopis a prosím paní Anitchkoffovou, aby mě zastoupila při obřadu — ale zapsaná budu já. Zítra pošlu dárky své malé Alexandřince.1Je réponds à cette lettre et prie Mme Anitchkoff de me remplacer durant la cérémonie, mais c’est moi qui serai inscrite. Demain j’envoie les cadeaux à ma petite Alexandrine.
Chtěla bych mít tu pravou! Připoutala bych se k té bytůstce, jež je více než pes a k níž se váže vzpomínka, s níž si člověk někdy jakž takž vystačí.
Je voudrais avoir la vraie ! Je m’attacherais à cette créature qui est plus qu’un chien et à laquelle se rattache un souvenir dont tant bien que mal on peut se contenter quelquefois.
Právě jsem dočetla Ariadnê od Ouidy.2 Tato kniha mě zarmoutila — a přece téměř závidím Gioii její osud.
Je viens de lire « Ariadnê » par Ouida.. Ce livre m’a attristée et pourtant j’envie presque le sort de Gioia.
Gioia byla vychována mezi Homérem a Vergiliem — po otcově smrti přichází pěšky do Říma — a čeká ji tam strašné zklamání. Čekala Řím Augustův!
Gioia a été élevée entre Homère et Virgile, son père mort elle vient à pied à Rome, là, l’attend une terrible déception. Elle s’attendait à la Rome d’Auguste !
Dva roky studuje v ateliéru Maryxe, nejslavnějšího sochaře doby, jenž ji miluje, aniž to ví. Ale ona nevidí nic než své umění — až do příchodu Hilariona: básníka, jenž nutí celý svět plakat nad svými verši, jenž se všemu vysmívá — milionáře, krásného jako bůh a všude zbožňovaného. Zatímco Maryx potichu zbožňuje, Hilarion si z rozmaru získá její lásku. A upřímně řečeno — není na tom nic divného, že ho Gioia miluje; vždyť i já ho miluji jen tím, že román čtu; miluji toho vymyšleného muže, jehož kouzlu nikdo neodolá. Gioia však, odchovaná pohanskou četbou, vidí v něm takřka boha a miluje ho tak, jak bych jedině já mohla milovat — kdybych kdy milovat měla.
Pendant deux ans elle étudie dans l’atelier de Maryx le plus célèbre sculpteur de l’époque qui sans le savoir l’aime. Mais elle ne voit que son art jusqu’à l’apparition d’Hilarion, poète qui fait pleurer le monde entier sur ces poèmes et qui se moque de tout, millionnaire, beau comme un dieu et adoré partout. Pendant que Maryx adore en silence, Hilarion se fait aimer par caprice. Et franchement que Gioia l’aime il n’y a rien d’étonnant, puisque moi rien qu’en lisant ce roman je l’aime; j’aime cet homme inventé mais au charme duquel personne ne peut échapper. Mais Gioia pleine de lectures païennes voit en lui presque un dieu et l’aime comme moi seule je pourrais aimer si jamais j’allais aimer.
Hilarion, jemuž není nic svaté, ji unese a po několika měsících opustí. Nikoli v bídě — v paláci — téměř s úmyslem se vrátit — ale on ji nemiluje a nikdy nemiloval. Ona tomu nerozumí... byla šťastná, věří, že ji miloval; co jí záleží, že ji nemiluje — ona miluje jeho; obviňuje se, že ho nedovedla udržet. Nerozumí zlobě a žárlivosti jiných žen. On nemůže udělat nic špatně. na okraji Zatímco takto žila, zapomínajíc na sebe, psali jí muži a posílali jí šperky. Nakonec uprchne z paláce. Jeden mladý Řek — flétnista Hilariónův — ji nalezne umírající hladem před sochou, která ho zpodobovala, pro niž obětovala svůj každodenní chléb. Řek je do ní zamilován — a zároveň ji zbožňuje — a vida tuto lásku k muži, jenž ji chladně zahubil, rozbije sochu — a Gioia se zblázní.
Hilarion qui n’a rien de sacré l’enlève et l’abandonne au bout de quelques mois. Non pas à la misère, mais dans un palais avec presque l’intention de revenir mais il ne l’aime pas et ne l’a jamais aimée. Elle ne comprend pas cela... elle était heureuse, elle croit qu’il l’a aimée; que lui importe qu’il ne l’aime plus, elle l’aime; elle s’accuse de n’avoir pas su le garder. Elle ne comprend pas les rancunes et les jalousies des autres femmes. Il ne peut rien faire mal. dans la marge Pendant qu’elle vivait ainsi s’oubliant elle-même; des hommes lui écrivirent et lui envoyèrent des bijoux. Enfin et elle s’enfuit du palais. Un jeune Grec, le joueur de flûte d’Hilarion, la trouve mourant de faim devant une statue faite à son image et pour laquelle elle sacrifiait son pain de tous les jours. Le Grec est amoureux d’elle mais en même temps il l’adore et voyant cet amour pour l’homme qui l’a froidement perdue, il brise la statue et Gioia devient folle.
Ale musím vám říct, že tam je jeden starý ševec, jakého... není; to jest: učený, zbožňující starověk až po hranici pohanství — přítel velkých, umělec v duši, žijící jako světec. On přivedl Gioiu k Maryxovi, on byl jako její otec. Nalezne ji v Paříži — šílenou. Přiveze ji zpátky do Říma, kde jí pohled na její svaté město vrátí rozum. Nechce vidět nikoho — žije ve věži uprostřed zahrady na okraji města. Nechce vidět ani Maryxe: vidět muže, jenž ji miluje, by bylo téměř nevěrou. Chce být věrná — stud nechápe — stydět by se musela jedině tehdy, kdyby jemu byla nevěrná. Tak krásná, tak čistá, tak nevinná, tak neobyčejná! Uplyne několik let, během nichž si ničeho není vědoma — až jednoho dne požádá o mramor — a po sedmi měsících ukáže starému Crispinovi sochu, jakou svět ještě neviděl. Byl to opět Hilarion — držící v ruce mrtvého ptáka a dívající se na něj s úsměvem pochybnosti a snad posměchu.
Mais il faut vous dire qu’il y a un vieux cordonnier comme... il n’y en pas; c’est-à-dire savant et adorant l’antiquité au point d’être à moitié païen, ami des grands, artistes dans l’âme et vivant comme un saint. C’est lui qui avait conduit Gioia chez Maryx, c’est lui qui était comme son père. Il la retrouve à Paris, folle. Il la ramène à Rome où la vue de sa ville sainte lui rend la raison. Elle ne veut voir personne, elle vit dans une tour au milieu d’un jardin à l’extrémité de la ville. Elle ne veut même pas voir Maryx, voir un homme qui l’aime serait presque une infidélité. Elle veut être fidèle, elle ne comprend pas la honte, elle ne serait honteuse que si elle lui était infidèle. Si belle, si pure, si innocente, si extraordinaire ! Plusieurs années se passent pendant lesquelles elle n’a conscience de rien, lorsqu’un jour elle demande du marbre et au bout de sept mois montre au vieux Crispin une statue comme on n’en a pas vue. C’était toujours Hilarion, tenant à la main un oiseau mort et le regardant avec un sourire de doute et peut-être de moquerie.
Znovu se setká s Maryxem, aby ho požádala vystavit sochu v Paříži — on ji sám odveze — a svět opakuje Gioiino jméno s obdivem, který překonává vše, co kdy bylo štědře věnováno největším umělcům. Hilarion pochopí alegorii sochy — podivně je zasažen, dojat — každé ráno chodí a tráví hodiny před mistrovským dílem — cítí cosi podivného... téměř výčitky svědomí.
Elle revoit Maryx pour le prier d’exposer la statue à Paris, il l’emporte lui-même et le monde répète le nom de Gioia avec une admiration qui surpasse tout ce qui a été prodigué aux plus grands artistes. Hilarion comprend l’allégorie de la statue, il est étrangement saisi, touché, il va tous les matins et passe des heures devant le chef d’œuvre, il sent quelque chose d’étrange... presque des remords.
Maryx, jenž vidí, že Gioia pomalu umírá, přijde za ním a zapřísahá ho, aby se k ní vrátil... Hilarion mu odpoví:
Maryx qui voit que Gioia se meurt lentement vient le trouver et le supplie de revenir à elle... Hilarion lui répond :
„Jestliže ji milujete, utěšte ji sám!“
- Puisque vous l’aimez, consolez-là vous-même !
Maryx ho udeří do úst. Druhý den ho Hilarion zabije v souboji — a on, jenž střílel do vzduchu, umírá se slovy:
Maryx le frappe sur la bouche. Le lendemain Hilarion le tue en duel et lui qui a tiré en l’air meurt en disant :
„Slíbil jsem jí, že se ho nedotknu.“
- Je lui avais promis de ne pas le toucher.
Gioia se o vše dozví — a od toho dne den za dnem slábne a pomalu umírá; ale nikdy jediná výčitka — trpí-li, je to proto, že Hilarionovi způsobila bolest, když musel zabít svého nejlepšího přítele. Lituje Hilariona.
Gioia apprend tout et de ce jour elle s’en va affaiblie tous les jours et meurt lentement, mais jamais un reproche, si elle souffre c’est d’avoir causé à Hilarion la douleur de tuer son meilleur ami. C’est Hilarion qu’elle plaint.
„Chci jít za ním!“ zvolá. „A pak — ne — nenáviděl by mě za to, co jsem způsobila!“
- Je veux aller à lui ! s’écrie-t-elle et puis - non, il me détesterait pour ce que j’ai fait !
Miluje ho tak, že téměř není nešťastná — i bolest, kterou jí způsobil on, je sladká.
Elle l’aime tant qu’elle n’est presque pas malheureuse, la douleur même causée par lui est douce.
Jednoho dne, kdy Crispin — stále zoufaleji, celý zdrcen — seděl v Galerii Césarů ve vile Borghese,3 přišel k němu Hilarion — ale tak proměněný, že Crispin nenašel sílu jej proklínat.
Un jour que Crispin de plus en plus désespéré, tout anéanti, était assis dans la galerie des Césars à la villa Borghèse, Hilarion vint à lui mais si changé qu’il n’eut plus la force de le maudire.
„Zaveď mě k ní,“ řekl, „a udělám vše, co budu moci.“
- Conduis-moi à elle, dit-il, et tout ce que je pourrai faire je le ferai.
„Bože!“ zvolal, vstoupiv do jejího pokoje. „Ona umírá!“
Mon Dieu ! s’écria-t-il en entrant dans sa chambre, elle est mourante !
Ale ona uslyšela jeho hlas — a prudce se vztyčila na lůžku, vztahujíc k němu paže.
Mais elle entendit sa voix et se dressa brusquement sur son lit en lui tendant les bras.
„Můžete mi odpustit?“ zvolal.
- Vous pouvez me pardonner ? lui cria-t-il.
(překládám)4. V odpověď obepjaly jeho šíji její bílé, vyzáblé paže — a její rty hledaly jeho.
(je traduis). En réponse, ses bras blancs et amaigris entourèrent son cou et ses lèvres cherchèrent les siennes.
„Žijte, ach, žijte,“ sténal, klekaje na kolena, „žijte pro mě — miluji vás!“
- Vivez, oh ! vivez, gémit-il en s’agenouillant, vivez pour moi, je vous aime !
A poprvé nelhal.
Et pour la première fois il ne mentit pas.
Neodpověděla — ale paže zůstaly kolem jeho šíje — a její tvář u jeho tváře. Okamžik tak setrvala — pak se s povzdechem trochu odtáhla a zdvihla k němu své něžné, unavené oči.
Elle ne répondit pas, mais ses bras demeurèrent autour de son cou, et sa joue contre la sienne. Pendant quelques instants elle resta ainsi, puis avec un soupir elle s’éloigna un peu et levant sur lui ses yeux tendres et fatigués.
„Odpusťte mi — nevěděla jsem jak!“ zašeptala slabě, zatímco se jí zamlžoval zrak. Tu její rty znovu hledaly jeho — na nichž se okamžik chvěly — a pak byly chladné a klidné!
- Pardonnez-moi, je n’ai pas su comment ! murmura-t-elle faiblement pendant que sa vue s’obscurcissait. Alors ses lèvres cherchèrent de nouveau les siennes, sur lesquelles elles tremblèrent un instant et puis furent froides et calmes !
Miloval ji — a ona byla mrtvá.
Il l’aimait et elle était morte.
Ten konec mě zarmoutil — a přece bych v okamžiku přijala Gioiin osud. Za prvé — zbožňovala Řím; za druhé — milovala celou duší — a jestliže ji někdo opustil, byl to on, trpěla-li, bylo to kvůli němu. A nemohu pochopit, jak může být člověk nešťasten čímkoli, co přichází od toho, koho miluje tak, jak ona milovala — a jak já budu moci milovat, budu-li kdy milovat...
Cette fin m’a attristée et pourtant j’accepterais à l’instant le sort de Gioia. D’abord elle adorait Rome, ensuite elle a aimé de toute son âme et si elle a été abandonnée c’était par lui, si elle a souffert c’était à cause lui. Et je ne comprends pas qu’on puisse se trouver malheureuse de quoi que ce soit venant de celui qu’on aime comme elle aimait et comme je pourrai aimer si j’aime jamais...
Nikdy nevěděla, že si ji vzal jen z rozmaru.
Elle n’a jamais su qu’il ne l’avait prise que par caprice.
„Miloval mě,“ říkala, „to já jsem nevěděla, jak ho udržet.“
- Il m’a aimée, disait-elle, c’est moi qui n’ai pas su comment le retenir.
Dosáhla slávy. Její jméno opakovali s obdivem smíseným s údivem. Nikdy ho nepřestala milovat — nikdy pro ni neklesl na úroveň ostatních mužů — vždy ho pokládala za dokonalého, takřka nesmrtelného — nechtěla zemřít tehdy, „protože on žije“ — „jak se může člověk zabít, když ten, koho milujeme, neumírá?“ říkala. A zemřela v jeho náruči, slyšíc: Miluji vás.
Elle a eu la gloire. Son nom a été répété avec une admiration mêlée de stupeur. Elle n’a jamais cessé de l’aimer, il n’est jamais descendu au rang des autres hommes pour elle, elle l’a toujours cru parfait, presque immortel, elle ne voulut pas mourir alors « parce qu’il vit », comment peut-on se tuer quand celui qu’on aime ne meurt pas ? disait-elle. Et elle est morte dans ses bras en l’entendant dire : Je vous aime.
Ale aby člověk tak miloval, musí najít Hilariona. Muž, jehož takto budete milovat, nesmí pocházet z bůhvíjaké rodiny. Hilarion byl synem rakouského šlechtice a řecké princezny. Muž, jehož takto budete milovat, nesmí nikdy potřebovat peníze — nesmí být nikdy slabošský hráč nebo člověk, který se na světě čehokoli bojí. Když Gioia klekala a líbala mu nohy, ráda věřím, že měl nehty růžové a že neměl kuří oka. Hle — to je ta strašná skutečnost! Zkrátka tento muž nesmí nikdy zažít obtíže u dveří paláce nebo klubu — nikdy rozpaky před mramorem, který chce koupit — nikdy mrzutost z toho, že nemůže dělat cokoli, i tu nejbláznivější věc. Musí být povznesen nad rozladění, obtíže a starosti ostatních. Zbabělý může být jen v lásce — ale jako Hilarion, jenž rozbíjel ženino srdce s úsměvem — avšak plakal, viděl-li, že ženě něco schází. Je to ostatně velmi... pochopitelné.
Mais pour aimer ainsi il faut trouver Hilarion. L’homme que vous aimerez ainsi ne doit pas être issu on ne sait de quelle famille. Hilarion était fils d’un noble autrichien et d’une princesse grecque. L’homme que vous aimerez ainsi ne doit jamais avoir besoin d’argent, ne doit jamais être un joueur faible ou un homme qui a peur de quoi que ce soit au monde. Lorsque Gioia s’agenouillait et baisait ses pieds j’aime à croire que ses ongles étaient roses et qu’il n’avait pas de cors. C’est que la voilà, la terrible réalité ! Cet homme enfin ne doit jamais éprouver de difficulté à la porte d’un palais ou d’un cercle, jamais d’embarras devant un marbre qu’il veut acheter, ou d’ennui de ne pouvoir faire quoique ce soit la chose la plus folle même. Il doit être au-dessus des froissements, des difficultés, des ennuis des autres. Il ne peut être lâche qu’en amour, mais comme Hilarion qui brisait le cœur d’une femme en souriant mais qui pleurait en voyant qu’une femme manquait de quelque chose. C’est très... compréhensible d’ailleurs.
Jak se rozbíjejí srdce?
Comment brise-t-on les cœurs ?
Tím, že člověk nemiluje, nebo už nemiluje. Je to dobrovolné? Lze s tím něco dělat? Ne. Nuže — nemá tedy smysl dělat ty tak hloupé a přece tak běžné výčitky. Vyčítá se, aniž si kdo dá práci porozumět... Tento muž musí vždy po cestě najít palác — vlastní — aby se v něm zastavil; jachtu, která ho dopraví, kam ho rozmary táhnou; šperky, jimiž ozdobí ženu; sluhy, koně, ba i flétnisty — u všech čertů!
En n’aimant pas ou plus. Est-ce volontaire ? Y peut-on quelque chose ? Non. Eh bien on n’a donc pas à faire de ces reproches si bêtes et pourtant si usités. On reproche sans se donner la peine de comprendre... Cet homme doit toujours trouver sur son chemin un palais à lui, pour s’y arrêter, un yacht pour le transporter où la fantaisie veut le conduire, des bijoux pour parer une femme, des serviteurs, des chevaux, des joueurs de flûte même, que diable !
Ale to je pohádka! Výborně — ale pak je i tato láska výmysl. Řeknete mi, že se milují lidé, kteří vydělávají tisíc dvě stě franků ročně nebo dostávají pětadvacet tisíc franků renty — šetří na rukavicích — počítají pozvání atd. atd.
Mais c’est un conte ! Fort bien, mais alors cet amour aussi est une invention. Vous me direz qu’on aime des gens qui gagnent mille-deux cents francs par an ou qui reçoivent vingt-cinq mille francs de rente, économisent des gants, calculent les invitations etc. etc.
Ale pak to vůbec není totéž! Vůbec, vůbec. Pak je člověk zamilován, miluje, zoufá — otráví se plynem, zabíjí sokyni nebo nevěrného, anebo se odevzdá osudu. Ale to vůbec není ono — ach, vůbec ne.
Mais alors ce n’est plus du tout cela ! Du tout, du tout. Alors on est amoureux, on aime, on est désespérée, on s’asphyxie, ou on tue sa rivale ou l’infidèle lui-même, ou bien on se résigne. Mais ce n’est pas du tout cela, oh ! du tout.
Taková přecitlivělá, jaká jsem — sebemenší věc se mě dotkne.
Susceptible comme je suis, la moindre des choses me froisse.
Maryx a Crispin přísahali, že ho zabijí — ale ona nepochopila, že by ji někdo mohl mstít. „Za co se mstít?“ říkala. „Není za co. Byla jsem šťastná — miloval mě.“ A když Maryx padl k jejím nohám a přísahal, že bude přítelem a mstitelem, odvrátila se s hrůzou, s odporem. „Přítelem?“ řekla. „A vy mu přejete zlo?“ „Chápu, že lze smrtelně nenávidět muže, kterého jsme milovali — ale ne tomu, koho milujeme.“
Maryx et Crispin avaient juré de le tuer, mais elle ne comprit pas qu’on pût la venger. Me venger de quoi ? disait-elle; il n’y a rien à venger. J’ai été heureuse, il m’a aimée. Et lorsque Maryx se jeta à ses pieds et lui jura d’être un ami et un vengeur elle se détourna avec horreur, avec dégoût.- Mon ami ? dit-elle et vous lui voulez du mal ?- Je comprends qu’on puisse en vouloir à mort à l’homme qu’on a aimé, mais pas à celui qu’on aime.
Nikdy tak nebudu milovat, najdu-li jen to, co jsem již viděla. Příliš by mě ponižoval.
Je n’aimerai jamais ainsi si je ne trouve que ce que j’ai déjà vu. Je serais trop humiliée dans lui.
Jen si pomyslete! Antonelli bydlel v druhém patře u rodičů — a sázím se (podle toho, co víme od Viscontiho), že mu matka dávala čisté prostěradlo jen dvakrát do měsíce!
Pensez-donc ! Antonelli logeait au deuxième, chez ses parents et je parie (d’après ce qu’on sait par Visconti) que sa mère ne lui donnait que deux fois par mois des draps blancs !
Ale raději se obraťte na Balzaca pro tyto mikroskopické rozbory — než na mé slabé pokusy, mé ubohé pokusy o to, aby mi bylo rozumět.5
Mais voyez plutôt Balzac pour ces analyses au microscope, que mes faibles efforts, mes malheureux efforts pour me faire comprendre.
A najde-li se muž, jenž mi řekne, že láska, jak ji chápu, může existovat za jiných podmínek než za mých — vyjímám hrdiny a vznešené dobrodruhy — bude to muž, jenž nemá, co vyžaduji, a má tu domýšlivost, že se pokládá za víc, než jest.
Et s’il se trouve un homme pour me dire que l’amour tel que je le comprends, peut exister dans des conditions autres que les miennes - j’excepte les héros et les sublimes aventuriers - ce sera l’homme qui n’a pas ce que j’exige et qui a la fatuité de se croire plus qu’il n’est.
Anebo to bude falešný Diogenes6. Je jich tolik! A přitom to nepřiznávají! Brojí proti falešným Diogenům, aby lépe hájili svou věc.
Ou bien ce sera un faux Diogène. Il y en a tant ! Et c’est qu’ils ne l’avouent pas ! Ils crient contre les faux Diogène pour mieux plaider leur cause.
Jaký je Alexandre?
Comment est Alexandre ?
Přesně nevím... ale rozhodně není jako Antonelli a ostatní.
Je ne sais au juste... mais il n’est certes pas comme Antonelli et les autres.
Poznámky
Pozn. překl.: Marie je kmotrou malé Alexandrine (vnučky paní Raynaudové); při křtu ji zastoupí paní Anitchkoffová, zatímco do matriky bude zapsáno Mariino jméno. ↩
Pozn. překl.: Ouida (vlastním jménem Marie Louise de la Ramée, 1839–1908) — plodná anglicko-francouzská románová autorka; Ariadnê (Ariadna) vyšla roku 1877, romantická tragédie zasazená do Říma. ↩
Pozn. překl.: Vila Borghese — slavná římská vila s galerií; dnes veřejný park a muzeum. ↩
Pozn. překl.: Marie při citování sama překládá anglický text Ouidy do francouzštiny. ↩
Pozn. překl.: Honoré de Balzac (1799–1850), autor Lidské komedie. ↩
Pozn. překl.: Diogenes ze Sinopy (asi 412–323 př. n. l.) — kynický filozof, proslulý odmítáním pozemského pohodlí, životem v sudu a tím, že vyzval Alexandra Velikého, aby mu nestínil. „Falešnými Diogeny“ Marie nazývá muže, kteří předstírají pohrdání bohatstvím a přepychem, ačkoli po nich tajně touží. ↩