Jdu sama do kostela a nařídím kočímu, aby jel uličkou naproti škole. Tak projedu kolem č. 77. Všechno je zavřené, odjeli! Ti darebáci! Představuji si...
Mé Grácie jsou u mě, vyjíždíme spolu bez tety v uzavřeném landaueru, smějeme se jako vždy a čas od času zdravíme neznámé. Nevinné duše! Myslely jsme...
Třikrát jsem si dnes ráno znovu lehla, rameno mi nedovoluje se hnout.
1 Tvůj syn odtud odejde A velký poprask natropí, Bude zpívat, křičet, smát se, Ale shnije, bude hnít!
Tady je jeden z dopisů toho pana Couthona, ať ho čert vezme.
Teta řekla „Mademoiselle“ nicejsky, jak říkával ten Nicejec, a to mi udělalo takovou radost.
Proč se nikdy nedá mluvit bez přehánění. Mé černé úvahy by byly správné, kdyby byly o něco klidnější, jejich prudká forma jim ubírá přirozenosti.
První den deště, první den podzimu.
Jsem tak ubohá, to všechno mě ničí, jestli taková horečka potrvá, onemocním! A diví se mé bledosti!
Naši Angličané z č. 55 jsou lidé hodní pozornosti. Je to lord Augustus Loftus, bývalý velvyslanec v Berlíně, a jeho rodina.