Neděle 3. října 1875

Jdu sama do kostela a nařídím kočímu, aby jel uličkou naproti škole. Tak projedu kolem č. 77. Všechno je zavřené, odjeli! Ti darebáci! Představuji si toho Nicejce na lehátku s ní a jejími psy, jako toho Angličana, kterého sem přivedla.
Celé dopoledne jsme o tom klábosily s tetou.
„Koneckonců,“ řekla, „celou zimu jste se za ním honila a on za vámi také.“
„Ano, a on také, oba jsme se honili jeden za druhým, a když jsme se dostihli, nepřišli jsme si dost zajímaví. Ach, teto,“ dodala jsem se vzdechem, „to je ubohé, dožít se šestnácti a půl let ‚bez úspěchu a bez výboje‘.“
„Ale nějaké výboje jste přece měla, a Girofla také.“
„Ach, to je ale krásný výboj, vy jste rozkošná!“
„Určitě, proč by sem chodil tak často, proč všechny ty úskoky?“
„Proč? Ale vždyť jsem vám říkala, zajímal se, nadbíhal, a pak bylo po všem.“
„Věřte mi, on vidí všechno a předstírá schválně, a tak, jak si počíná, uspěje!“
„V čem?“
„Ve všem.“
„Ach! Ach!“
„A vy mu budete vyšívat řeckou čapku, ne, to vám ji vyšije Nina z přátelství.“
„Nikdy, nikdy, a směji se, ta tvář v řecké čapce musí vypadat hloupě.“
V kostele bylo jen málo lidí. Sedm nebo osm osob. Skariatinová s dcerou si mě zvlášť prohlížely, nevím, co jim bylo.
„Eh! Jistě slyšely, co se povídá, a prohlížely si novou paní Giroflovou.“
„Možná, to je mi jedno. Víte, že mě to baví.“
Něco na něm musí být, když takhle očaruje dobré lidi.
Yourkoff mě doprovodí až domů, potkáme Chevaliera s jeho úsměvy.
Tetě připadá, že Girofla má rozkošný obličej, což je ostatně i můj názor.
Odjel s Gioiou. To je hnusné!
Dobrá, prý jsem nejnezdvořilejší dívka Francouzské republiky. Urazila jsem Saëtona! Saëtona, mého strýčka!
Na koncertě jsme byly s Marií a Olgou, když mi to přišli říct nejprve Galula a potom Chevalier. Prý jsem se od něj odvrátila, když mě zdravil, a ještě jednou — ach! to je vážné. Toho večera po „Hernanim“ jsme odcházely s Galulou a d’Audiffretem.
„Dovolte, abych vám nabídl rámě až k vozu, slečno,“ řekl mi Enoteas.
„Zajisté, pane,“ odpověděla jsem, ale nezastavila jsem se, nevím, co mě to popadlo, a Saëtone tam zůstal stát s nataženou paží a úsměvem, takže se několik lidí dalo do smíchu.
To je pravda, ale udělala jsem to nechtíc; vysvětlím to oběma Merkurům Velkého Merkura a cestou Saëtona pozdravím s úsměvem. A protože jsme se už zdravili, musí si toho druhého pozdravu vážit.
Z toho vzejde víc než živý rozhovor. Teta mi toho i mým Gráciím řekla tolik a tolik, že mám v srdci vývrtku. Vyčítá nám krajně nevybíravými slovy naše vpravdě hloupé chování toho dne, kdy jsme spatřily Gioiu s tím mužem. Byl totiž se Saëtonem, de Cessolem a ještě jedním, napůl vstal a my všechny tři jsme odvrátily hlavu. Bylo to víc než absurdní!
A je mi tak hanba a jsem tak rozzlobená, že mám v srdci vývrtky dvě.
Přiznávám své chyby, obviňuji se, úpěnlivě prosím tetu, ať přestane s tím kázáním, ale nic naplat, pokračuje jako flašinet. Napůl se směji, napůl jsem vážná, jsem vzteky bez sebe! Nic není horšího, než poslouchat výčitky za věci, které si člověk vyčítá sám! Třeba se urazil! Panebože! Kdyby věděli, jak mě to trápí, a zároveň mě to uklidňuje — aspoň je to moje chyba, aspoň se první neodvrátil on.
„Marie, Olgo,“ zvolala jsem, „podívejte se, jak se mnou zachází! Ať mi vyčítá cokoli, jen ne Giroflu! Protože víte, já jsem se rozhodla, vbila jsem si do hlavy... ale ne, to neřeknu.“
„Já to vím,“ řekla Olga.
„Výborně, tím líp, a proto musíš, musíte pochopit, že se v takovém případě nehledí na zdvořilost ani na slušné chování, ani na mámu, ani na tetu, na nikoho! Člověk se řídí instinktem jako psi; do takových záležitostí se nemá nikdo plést, to jsou osobní věci, týkají se jen mě a... té druhé osoby.“
„A potom,“ řekla jsem a zase nasadila šaškovský výraz, „byla jsem dotčená, přísahal mi věrnost. Mohla jsem se ovládat? Ne, nemohla jsem. Řekl mi...“
„Ach!“ zvolala Olga, zrudla a střelila po mně třikrát žárlivým pohledem. „Ach! Tak ty to přiznáváš!“
„Bohužel!“ odvětila jsem pokorně, „ano, přiznávám, mám ten rozkošný zvyk. Řekl mi, že mě miluje, napsal to!“
„Jak, kdy?“
„Na sušenkách, které mi podával, u nás, před dvaceti lidmi.“
„No tohle!“
„Ano, a potom na vesnickém plese... a potom všude.“
Olga rudne a v očích se jí střídají nejrůznější výrazy, a já nemilosrdně vyprávím dál všechno, co jsem napsala, i to, co jsem do deníku nezapsala, protože často, když mám hodně co říct, neřeknu téměř nic a vzpomenu si teprve za nějaký čas.
Jsem hodná holka, nikdy nemám tajemství, ostatně i mé Grácie jsou hodné holky.
Jen jsem nevěděla, že to u Olgy zašlo tak daleko; měla jsem to tušit, s její romantickou, dětinskou povahou; rozkošné dítě, rozkošné! Její náladovost jí uškodí, je důvěřivá a naivní.
„Drahá, promiň, doufám, že se nebudeme prát, už ses na mě jednou kvůli tomu durdila, nezačínej znovu, říkám, co bylo, chyba je na mé straně, nakonec se pozabíjíme!“
„Buď klidná, nic neudělám! Nikdy jsem se na tebe nedurdila.“
„A potom,“ řekla Marie, „já Olgu znám, je žárlivá dva dny a přejde to, přestane na to myslet!“
„Tím líp, tím líp!“
A všechny rozjařené jdeme nahoru k Nině. Tam rozhovor nabývá vážnějšího rázu. Nina na pohovce, teta vedle ní, napravo Olga vkleče, Marie naproti oddělená stolem, já všude. Začnu tím, že si schovám hlavu na Ninině hrudi a vrtím jí jako člověk v zoufalství. Teta vypráví o urážce Saëtona a Girofly, mluvíme všechny najednou, smích a rámus!
„Co se Saëtona týče,“ řekla Nina klidně, „netrápte se, Moussio, to je příšerné zvíře, a já o něm vím své!...“
„Co? Co?“ ptáme se všechny najednou.
„Nechápu jeho chování v tom všem, vím jen, že je to nechutné hovado — víte, nevím proč, ale chodil sem a rozrušoval Olgu. Chápete, je strašné vnášet zmatek do duše mladé dívky, chodil jí říkat, že Girofla je do ní šíleně zamilovaný, že mu v dopisech nepíše o nikom jiném než o ní. Zkrátka chtěl, aby se do toho muže zbláznila! Jeho role tu byla odporná! Popletl tomu dítěti hlavu! A... vy jste děti, já jsem žena, trochu znám svět, a vzpomínám si, že otec tamhle té Louby se tím bavíval, kvůli němu jsem se zamilovala do Larského — chodil mi říkat všelijaké věci a jemu chodil říkat totéž. Vím, co to je, chtěl, ten Saëtone, to všechno zaranžovat, mezi Olgou, Giroflou a Moussiou, ani nevím jak, ten hrozný dohazovač!“
Naštěstí přede mnou Olga nemá tajemství a on to dobře viděl.
Olga mezitím, zmatená a rudá, nevěděla, kam s očima, a tahala Ninu za rukáv, ať už přestane.
„Zkrátka,“ říkám, „vidím v tom všem samé špatnosti a ještě se stane něco zvláštního. Ano, Saëtone je hrůza!“
„Ostatně,“ řekla teta, „to je jeho role, všude, totéž dělal s Lewinem a Clémentine Durandovou, nechápu, co z toho ten člověk má.“
„Ale se mnou také,“ říkám, „i mně chodil zpívat své písničky, ale ne do takové míry, omezoval se na to, že se mě ptal, jaké city chovám k jeho pánu a vládci.“
Nu, ty dialogy mi unavují pero, herci té scény mluvili špatně a mluvili rusky, jedině já jsem jim odpovídala francouzsky.
Takže, Olga zamilovaná až po uši a zklamaná, Nina-máma zklamaná a zraněná, teta na stráži mých zájmů, já víc než kdokoli zapletená v té aféře, Marie neutrální.
Stížnost za stížností se řetězí, chór pěti raněných žen, obviňujeme, zasypáváme Saëtona. Já se z toho vykrucuji hloupůstkami, které v každém nebezpečném okamžiku rozesmějí společnost, jak říkají naši hodní Nicejci.
Večer důvěrností, svěřujeme si zákeřnosti Satana-Saëtona, toho ohavného Mefistofela.
Pan Sapogenikoff, který byl v Nice, když jsme byly pryč, si všiml Olžina rozrušení kvůli Giroflovi, vážně si s ní promluvil a přikázal paní své manželce, aby dceru pokud možno držela doma.
„Byla bych velice spokojená,“ řekla Nina, „kdyby ti pánové ke mně přestali chodit, nechci, aby někdo rozrušoval Olgu, je nervózní, živá, vznětlivá! Právě kvůli všem těmhle hloupostem ji nechci pouštět na koncerty a na promenádu.“
Teta mezitím nepřestávala hubovat kvůli tomu nešťastnému odvracení hlav a já si lehnu na pohovku se vzdechy a mluvím jako Girofla.
„Já nechodit domů! Teta mě sežere doma, posuďte, co mě čeká tam, podle toho, co dostávám tady. Ach! Já umírat zoufalstvím!“
Posadíme se zase kolem stolu a znovu stížnost za stížností, které přerušuji poznámkami, jež všechny rozesmějí.
„Víte, já učit se nicejsky s Léonií a pradlenou naproti.“
„Ano,“ řekla Olga, „měla bys to umět, když se chystáš usadit v Nice na té hoře.“
škrtnuto[Zrušeno 5 řádků]
„Hlouposti, to všechno, ale víte co, chci z celé té aféry napsat divadelní hru, a zakončím ji dnešní večerní scénou.“
„Ano,“ řekla Marie, „a já přistoupím k rampě a řeknu: ‚Panebože, jak jsem ráda, že jsem se do toho muže nezblázněla!‘“
„A,“ pokračovala jsem, „opona spadne, aniž by se ostatní pohnuly, budou klidně sedět kolem stolu. Bude to originální.“
V kočáře s tetou si zcela vážně říkáme, že Girofla je ničema, že je zamilovaný jen do kurtizán.
„Žije si v klidu s Gioiou,“ řekla teta, „a na nikoho nemyslí.“
„Jistě, a ta Nina, co bere všechno vážně. Ne, považte, ona si to všechno vzala vážně? Odtud zklamání a hněv, to je přirozené.“
„Neřekl by člověk, že jde o krále, který...“
„Ano, viďte, král, který si ještě nevybral, a celý dvůr je v rozruchu a intrikuje, a čeká a dělá velký poprask!“
„To je směšné!“
„To si myslím taky.“
Vrátíme se domů a u večeře zasvětíme dědečka do všech tajemství.