Úterý 5. října 1875

Třikrát jsem si dnes ráno znovu lehla, tolik rameno mi nedovoluje se hnout.
To je hloupé!
Včera jsem svým Gráciím vyprávěla, jakou podivnou předpověď mi dalo jedno moje vlastní věštění. Girofla mě miluje, vezme si mě. Uzavřu skvělý sňatek zeptala jsem se, zda to je, ale ten skvělý sňatek nebude ten s ním...
Přesto se podruhé nevdám, ale budu milenkou krále... bavorského.
Nic podivnějšího! Vlastně by to nebylo špatné.
Stejně tak jsem Marii předpověděla, že si vezme svého Cimu, že bude šťastná, ale nedočká se lesku ani velkého bohatství.
Olga si vezme krále doopravdy, ale nebude to opravdový král a bude chudý.
Ale můj horoskop je ten nejpodivuhodnější — vdát se za d’Audiffreta a stát se milenkou bavorského krále!
Jaká pravděpodobnost!?
Bylo by to nadmíru skvělé, malý král ve všem napodobuje Velkého krále.
Ale vdát se za toho muže!
Nu, uvidíme. Zaznamenávám to všechno do deníku, protože se věci často splní a je to pak velice zvláštní.
Říkala jsem to? Ne, neříkala jsem, že jsem mezi karikatury Nicejců umístila vlastní osobu. Vlevo Saëtone, vpravo Fiouloulou, uprostřed Godard, vpravo dole Girofla s cylindrem, jak vystrkuje hlavu z cimbuří věže; a vlevo já, jako protějšek zámeckého pána, já s růžovými křídly a tykadly na hlavě — klidně mohu říci rohy, v celé té aféře jich mám nádherný pár, korunu mučedníka, jak tomu říkám. Girofla je velmi podobný, jenže vypadá, jako by si stěžoval, vyl, jako by opravdu byl zajatcem ve své věži; co se mne týče, vyšla jsem velmi dobře, mám svůj elegantní, majestátní, prostý a galantní výraz... Okna Ohně byla otevřená a myslela jsem si, že tam je. Ne, není tam, ani ona ne. Ach! Potvory!
Rameno mě trápí, jsem bledá, lehce mě bolí hlava. A jak se bojím! Panebože, kdyby ta bledost nepřešla!
Ne, Bůh se nade mnou smiluje.
Nudím se, procházíme se s tetou. Potom si beru Marii a vedu ji do lázní, kde jsou všichni ostatní. Mluvíme s panem de Ballotem, který mě zasypává pochvalami, napovídali mu o mně divy. Děkuji těm, kteří takto mluvili.
Vidíme ty Angličany, dva nové Angličany; jeden z nich je hezký, teta to říká už tři čtyři dny, kdykoli jde kolem. Je hezčí než kdokoli jiný tady (a to není těžké), všimla jsem si ho, ale nezaujal mě a přišel mi trochu jako špalek.
Prožívám teď zatmění, líbí se mi Girofla a aby byl někdo hezký, musí být jako on.
Ten malý z onehdejšího rána se mu velmi podobá, ale je příliš mladý a ošklivý.
Krása jako, jako například Wittgensteinova, se mi líbí, ale toho impozantního muže se bojím, kdežto ten Nicejec je mi roven věkem i duchem, není ani upjatý, ani vážný, já jsem bláznivá, on je bláznivý, on je darebák a já jsem darebačka, proto mě baví, cítím se s ním volně jako s kamarádem, a proto z toho nemůže být nic vážného. Prostě mě baví.
Máme dobrého kuchaře.
Ach! Málem bych zapomněla, dnes ráno jsem znovu dostala dopis od jakéhosi Couthona, je to už druhý, oslovuje mě slečno Yvonno, mluví o mých citech, o mých výčitkách, ujišťuje o své věrnosti, přísahá, že není lhostejný, naříká, že se dřívější city už nemohou vrátit, stěžuje si na nedorozumění.
Jedním slovem, ničemu nerozumím. Předevčírem k nám přišla Daniloffová s vizitkou toho muže, který byl u ní, aby ho u nás uvedla. Přirozeně jsme odmítli. Nezná ho, my také ne. Je to buď omyl, nebo žert, anebo je ten člověk blázen. Nepochybně žert. Říkala jsem už, že za poslední dva dny odešly dva nové dopisy? Dvakrát nešťastný otče atd. a nešťastný atd., jeden na Věž, druhý do Paříže.
Mám chuť na další hloupost, ale tahle je příliš riskantní, možná ji provedu.
Kdo jsou ti Angličané? Ten blondýn se na mě od prvního okamžiku hodně dívá, a dnes večer Marie vydechla „ach!“ a zatvářila se, jako by viděla něco nesmírně krásného, když nás míjeli v landaueru. Sama se tomu smála.
Ne, nudím se, odjeďme, odjeďme z mého drahého města, drahého města, které mi dalo jen trápení! Jeho podnebí mi nicméně prospělo.
Ne, to je hloupé, nemáme ani ten malý nicejský bataklán, Laurentiho, Danise, Andriota atd. atd.
Ach! Nudím se. Ach! Ach! Ach! Ten rytíř, který nám podle mého tušení měl spadnout z nebe, není to ten Angličan?
Viděla jsem ho málo, nebije do očí jako Frédéric, ten krásný Johnstone, kterého jsem na první pohled celého prohlédla.
Jak je otravné být obklopená malichernými trampotami! O Hamiltonovi nic.