Pondělí 4. října 1875

Mé Grácie jsou u mě, vyjíždíme spolu bez tety v uzavřeném landaueru, smějeme se jako vždy a čas od času zdravíme neznámé. Nevinné duše! Myslely jsme si, kdovíjak nevyvádíme.
„Zkrátka,“ říkám, „včera se něco stalo, ale co? Nevím. Ale Giroflé to uznává... a tady máte důkaz: už si nepřeje, aby jí říkali Giroflé, a máme zakázané téma rozhovoru.“
„To je pravda, ano, něco se stalo, neví se co, ale něco tu je.“
„To je jisté, víš co, Olgo, ať nás zavřou na dvě hodiny, pohovoříme si, ze střetu vzejde světlo, snad na to přijdeme; to neznámé něco mi nedá pokoj, když něčemu nerozumím, jsem nešťastná, hlava mě tíží; musíme objasnit to tajemství, Giroflé, drahá, zavřeme se!“
„Výborně, ale co budeme hledat?“
„Ach! No právě, copak já vím? Upustily jsme špendlík do pytle mouky, hledejme ho, hrabme se v mouce, jinak je to opravdu nesnesitelné.“
Tento dialog věrně vystihuje situaci.
Něco se stalo, včera ráno se ještě mluvilo o tom muži, o všem možném, smáli jsme se tomu, a najednou nikdo nevysloví jeho jméno, každá narážka na zámek vnáší do hovoru zmatek, jako by to bylo zakázané. Olga a já, které jsme od Girofly pochytily tolik průpovídek, se každou chvíli zarážíme.
Zkrátka, nic se nestalo, a přesto tu něco je. Giroflé tvrdí, že jsme k sobě nebyly upřímné, že jsem jí měla vyprávět všechno, co mi řekl Girofla, a ona mně, co jí říkal Saëtone. Neměla jsem tehdy co vyprávět, všechno viselo na vlásku, a pak by se na Giroflu všichni významně dívali, přitom mi řekl jen pár slov mimochodem, a muži tohle nemají rádi.
Vysvětluji to dívce. A myslím, že udělala chybu, když Merkurovým slovům přikládala takovou důležitost. Merkur je nepochybně mazaný kumpán; já sama si myslím, že chtěl nastrojit pletky mezi mnou, Olgou a Giroflou, a pak si to užívat z povzdálí.
Teta říká, že toho muže mnohokrát popíchl přes Godarda.
Ach! To je všechno pěkně zamotané a — ocitám se v temném lese, neboť přímá cesta byla ztracena! — u čerta, musíme najít klíč k hádance. Ach!... jenže nejhorší je, že ten klíč neexistuje, je tu jen ta hádanka sama.
Je to závratné a nevím, co si myslet, ale nejsem já jen tak pro nic za nic — navrchu vřu, ale v hloubi jsem z ledu, a lidská utrpení se mě málo dotýkají; soudím klidně, nebudu spěchat a přijdu na to.
Zůstanu u Niny hodinu, půjčí mi své dcery na celý den. Dnes večer věnujeme Marii Petitové velkou kytici se dvěma stuhami, jednou modrou a druhou růžovou, „Giroflé-Girofla“. Bereme si levou lóži u jeviště, kterou mám tak ráda.
Ale teta mě rozesmutní — jako květina, kterou právě polili vřící vodou — přicházím k Nině, aby se mé Grácie oblékly na večer. Sednu si do křesla, ztrápená, zahanbená.
„Uvidíte,“ řekla nám teta, „vrátí se do Nice a už se neukáže ani u vás, ani u nás. Je to sprostý sedlák, ničema, špatný člověk, dejte mu pokoj, nemluvte o něm...“
Když to teta říká, pak proto, že tuší, že se od nás odvrátí — ne jako muž od ženy, ale... zkrátka mé věčné trápení. To je žalostné!
„Nuže,“ odpověděla jsem klidně tetě, „budu mít o nepřítele víc, budu ho věčně nenávidět jako svého dobrého přítele Manaru.“
Mé Grácie i já jsme nadšené z kytice, a když Petitová vstoupí, zvedáme ji s Olgou, ale je příliš těžká; Tiste ji sebere a podá herečce.
Jakmile jí to hra dovolí, přistoupí k nám a za vějířem mi poděkuje, a já jí odpovím, že si zaslouží mnohem víc.
Zbožňuji „Giroflé-Giroflu“, čím víckrát ji člověk vidí, tím je to zábavnější. A Tiste, který co nejvíc hraje do naší lóže — v okamžiku, kdy udělal to „Si!“, nad kterým se všichni tolik smějí, napodobila jsem ho vzadu v lóži, to jste měli vidět jeho obličej! Díky téhle lóži na jevišti, tak blízko hercům, miluji divadlo pro ně samo, protože si vyměňujeme úsměvy s Petitovou a smějeme se co to dá Tistovým grimásám.
Fiouloulou zůstal skoro celý večer u nás. Prý jsem nepozdravila Merkura toho pověstného dne s Gioiou. Každopádně jsem mu poslala dostatečné vysvětlení, jestli není spokojený, tím hůř!
Když někdo vysloví jméno toho muže, Olga zrudne a zarazí se a Fiouloulou se usmívá a dívá se na tetu, která ty pohledy snáší s velkou důstojností.
Přejmenovali jsme ho, jmenuje se Oheň. Gioia se jmenuje Ta Ženská, mně říkají Bystřina, já říkám Olze Rosa a Marii Sníh.
Jako paní de Sévigné.
„Nemáte nic, co byste vzkázala Giroflovi?“ zeptal se Fiouloulou Olgy, když vstával.
„Uvidíte ho brzy?“ zeptala jsem se já zase, zatímco dívka rudla a říkala už nevím co.
„A co byste chtěl, aby mu vzkázala?“ pokračovala jsem.
„Nevím, snad mu napíšu a napadlo mě, že by sestra měla co říct svému bratrovi. Ostatně bude tu za pár dní.“
Chudák Olga.
„Drahá,“ řekla jí teta ve chvíli, kdy scházela k sobě domů, „drahá, nevím, co vám je, ale Fiouloulou se na vás tak díval, a pak se na mě usmál. Rudnete, snad vám bylo horko, ale to je velice špatné.“
„Přísahám,“ zvolala živě, „přísahám, že jsem nic neslyšela, bylo mi velice horko, to je vše.“
„Tak,“ řekla teta, když jsme zůstaly samy, „bude z toho román.“
„Mezi Giroflou a Olgou?“
„Ano, ach! ne z jeho strany, on je bídák, zhýralec, ale ze strany Olgy.“
„Ano, je zamilovaná.“
„A bude z toho velký román.“
„Myslíte?“
„Uvidíte.“
A vracím se domů celá zasněná.
Tak to mám radost!
Nastydla jsem a teď mě bolí pravé rameno pokaždé, když se nadechnu nebo zakašlu nebo se neobratně pohnu!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „mi ritrovo per una selva oscura, che la diritta via era smarrita“ – Dante, Božská komedie, Peklo, I. zpěv (Marie cituje v přítomném čase, u Danta stojí mi ritrovai). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „à più non posso“. ↩