Čtvrtek 7. října 1875

Tady je jeden z dopisů toho pana Couthona, ať ho čert vezme.
Onehdy večer mě napadlo: co když se někdo baví tím, že píše dopisy mým jménem? Ach! Tím hůř, já přece také píšu.
Do Paříže odešla třetí výstraha. Nešťastníku! atd.
Marie má dnes sedmnáct let a obědváme u Niny. Mezi námi, myslím, že je jí dobrých osmnáct, ale přiznává sedmnáct, tak ať je jí sedmnáct.
Staří i mladí mají co chvíli Giroflu na jazyku a staří i mladí se ho neodváží vyslovit, ale nemyslete si, že se proto mluvilo o něčem jiném.
Pořád o tom Nicejci, ale aniž by ho kdokoli jakkoli jmenoval — to bylo zvláštní.
Dopoledne jsem byla trochu malátná, ale kolem páté mám náladu dobýt svět, a mám tu jen Fiouloulou, který přijde s knížečkou se jmény členů Středomořského klubu. Na první stránce a stálý člen:
Audiffret, (d’) Emile.
Ale radost mi udělala dvě jména: vévoda z Hamiltonu a sir Frederick Johnstone. Ta jména jsou mi jako vůně z daleké a milované země.
Před rokem a půl bych při čtení — vévoda z Hamiltonu připadala bych si — zrudla, zbledla, rozplakala se, dusila se, a teď jsem klidná. Vzpomínám si, jak jsem četla dějiny Německa s Collignon — musela jsem mít neustále ruku u obličeje, protože pokaždé, když se tam objevilo „vévoda“, zrudla jsem a strašně se rozrušila.
Vůbec jsem nemohla klidně slyšet ten titul, a teď jsem klidná.
U jeho jména stojí adresa Promenáda Angličanů č. 77. Myslela jsem, že bydlí v hotelu.
Sapogenikoffovi nás berou do divadla na „Velkovévodkyni z Gerolsteinu“; už jsem ji dlouho neviděla, ale to mi nebrání odejít po druhém dějství; doprovodí mě Bihovetz a spolu s Barnolou, na kterého narazím na chodbě, mě posadí do vozu.
V kavárně Maison Dorée bylo několik pánů, mezi nimi Danesi, který má hezkou ženu, a další, a dívali se na mě, jako bych opravdu byla osobnost.
Co se zrádce Enotease týče, potkala jsem ho u východu, smekl a já jsem mu řekla dobrý večer.
Umím zvláštním způsobem říct: Dobrý večer, pane. Hlas mám plný a přívětivý a jistý. Nevím, jestli si toho ostatní všimli.
Chudáček Galula, perla Nicejců, celý nesmělý a zmatený, nám nabídl lóži na dnešní koncert, ale nemohly jsme přijmout, protože jsme už měly domluveno se Sapogenikoffovými.
Chudáček, možná tu lóži koupil schválně, aby nám ji nabídl! Proč, u čerta, jde na tomhle světě všechno naruby! Ten Galula, který... zatímco... zkrátka! Však já vím, co myslím.
Dny trávím v klidu; myslela jsem, že se budu bez toho pokladu nudit, jak říká paní moje teta. Je to tím, jak se změnil, tou Gioiou; kdyby zůstal stejný nebo byl ještě víc, chyběl by mi. Ale teď se bojím, dostala jsem takový... jak to říct? Představte si, že běžíte dlouhou chodbou, tak dlouhou, že nevidíte konec, rozběhnete se, a ejhle — byl to jen klam zraku, a s oběma nataženýma rukama narazíte do zdi.
To jsem já.
Narazila jsem oběma nataženýma rukama do zdi. Uznejte, že to není vůbec příjemná nehoda.
Už si netroufám nejen stýskat, ale dokonce ani nic říkat, protože se vrátí a už k nám nepřijde; a právě to si s tetou říkáme od rána do večera.
Takhle, vrátí-li se ve zlém, nebude to nic nového, žádné trapné postavení, žádná přetvářka; a vrátí-li se v dobrém, bude to příjemné překvapení.
Věrný Fiouloulou! Proč?
napříč stránkou
Právě jsem si ty řádky znovu přečetla a představila si, jak by se Girofla zatvářil, kdyby mu je někdo přečetl, jeho úsměv a gesto.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „duke“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „La Grande-duchesse de Gerolstein“. ↩