Pondělí 11. října 1875

Jsem tak ubohá, to všechno mě ničí, jestli taková horečka potrvá, onemocním! A diví se mé bledosti!
Ale je to pravda, nechápou, že člověk může trpět tím, čím trpím já!
Otevřu oči a vidím šedé tapety na zdech, natáhnu ruku a ruka mi narazí na perkalové záclony, když se vrátím domů, vrhnu se na sedadlo — a to sedadlo je dřevěná židle, večer se chci natáhnout na pohovku — a hrubá látka vycpaná žíněmi mi odírá obličej!
Chci se dívat z okna a okno je malé (jsme ve druhém patře) a zamřížované proti komárům!
To všechno dohromady mě přivede k šílenství, pokud už šílená nejsem.
Panebože, Panebože, zachovej mi zdraví, zachovej mi tvář, dej mi trpělivost, nebo urychli věci!
Jak oznámila v depeši, přijíždí dnes paní moje matka. Jdeme ji všichni, včetně Sapogenikoffových, přivítat na nádraží. Velké jásání ze všech stran; celý den trávíme u nás, křičí se, běhá, v mámině pokoji tři Grácie na zemi, Coco (Yourkoff) vážný, Dina triumfující, Marie zářící — přinesli jí dopis od jejího drahého Cimy. Giroflé za mnou chodí jako stín, jedině já mluvím jazykem, který miluje.
Dědeček — myslím, že je spokojený, ostatně nikdo neví. Ten chudák nikdy nebyl zvlášť něžný a s věkem se stal necitelným, dráždivým a hloupým. Bůh mi odpusť ta slova.
Nina přichází k večeři, je už deset dní pohádaná se svým drahým přítelem.
To jsme ale u nás hodní, že snášíme takový skandál a ještě ho podporujeme, jako dnes večer.
Veřejně a násilím donutili Yourkoffa, aby se usmířil, a já jsem se, rozjařená tím příkladem, zapomněla natolik, že jsem vykřikla: „Na kolena, Coco!!“
Nic není zajímavější, než když Marie vypráví o hádkách Niny s Cokem. Tak jim říkáme mezi sebou. A dáma sama mi to několikrát vyprávěla. Takže se už ničemu nedivím a skoro si myslím, že je to zcela přirozené a že to jinak ani být nemůže.
A nic není podivuhodnějšího než pan Sapogenikoff v celé té záležitosti. Když je třeba, usmíří je a dívá se na ně jako na vlastní děti, prý z lásky k ní. Nechápu to.
Když zůstaneme samy, zasvětíme mámu do všeho, o Giroflovi, o nárocích Sapogenikoffových atd. atd.
Tento rozhovor se mi líbí nekonečně víc než ty ostatní [Zrušen 1 řádek], při kterých jsem se nudila, protože jsem nemohla mluvit o tom, co je zrovna nejzajímavější, ani recitovat své verše.
Ostatně jsem si svá mistrovská díla nechala pro sebe, ačkoli po nich žádali, zvláště Nina hlasitě požadovala: „Valčík!“ Jaké honosné názvy. Valčík, Kassandřino proroctví a žalozpěv přenešťastného Girofly.
Vypráví se všechno, chlad se Saëtonem, naše cesty, prostě všechno.
Psala jsem velmi špatně, hloupě a ošklivě.
Mluvila jsem hlavně o letošní zimě.
Chci jít do společnosti!
Ta velká, ta věčná věta.