Pátek 8. října 1875

Teta řekla „Mademoiselle“ nicejsky, jak říkával ten Nicejec, a to mi udělalo takovou radost.
Všechno bylo čisté, mladé a svěží! Roční doba, protože bylo jaro, a my, mně šestnáct, muži čtyřiadvacet. V Nice žádní cizinci, žádné kočáry, žádný prach, naprostý klid, rušený jen námi. Ach! bylo to zábavné, bylo to roztomilé, bylo to čisté. Jen jedna věc... minulost toho tvora; neboť žárlím na minulost stejně jako na přítomnost, ba ještě víc, protože s ní se už nic nenadělá!
A troufám si to říct, ten chlapec se trochu prošel mimo cesty ctnosti. No a to mě dráždí!
Cením si sebe nade vše, a sama myšlenka, že mě staví vedle nějaké jiné, že mě nepovažují za jinou než všechny ostatní, za nadřazenou všem ostatním, už ta myšlenka sama mě rozzlobí.
Především to, že miloval dřív, než začal milovat mě, že si snad uchovává vzpomínku na tu lásku, že srovnává tu, kterou cítí ke mně, s tou, kterou cítil k jiné! Ach! Jak je to ponižující! Chtěla bych, aby zapomněl a pošlapal všechno, aby pohrdl vším a zničil vše, co mi předcházelo, abych byla jen já, a nic předtím a nic potom, leda vzpomínka na mě!
Jedině tehdy budu spokojená, jinak budu tomu muži, ať je to kdokoli, vždy chovat zášť, a bude se mi vždy zdát, že on... dost, naskytne se příležitost a pak řeknu všechno, co si myslím. Tady se příliš silná slova nehodí.
Panebože! Dny, týdny, měsíce plynou; unavená bojem upadám do jakési otupělosti a nechávám všechno plynout a mlčím; ale přijde chvíle, kdy mě ten klamný klid začne tížit, kdy věci, které jsem nechávala plynout, plynout nechtějí, kdy se bouřím a propadám zoufalství! Už říjen a nic nemám hotovo! Panebože, Pane, copak tenhle rok přijde vniveč!
Nepořádek v domě mě velice trápí, všechny ty drobnosti kolem služebnictva, ty pokoje bez nábytku, ten nádech zpustošení, bídy, mi trhá srdce!
Panebože, slituj se nade mnou a pomoz mi to dát do pořádku.
Jsem sama!
Tetě je to všechno jedno, ať se dům rozpadá, ať zahrada usychá! Ani nemluvím o podrobnostech. A mě ty zanedbané podrobnosti dráždí, kazí mi povahu.
Když je kolem mě všechno krásné, pohodlné, bohaté a půvabné, jsem veselá a hodná a je mi dobře, ale ze spouště a prázdnoty jsem sama zpustošená a prázdná. Vlaštovka si upraví hnízdo, lev svou sluj — jak to, že člověk, který stojí tak vysoko nad zvířaty, nechce dělat nic?
Říkám-li „tak vysoko“, neznamená to, že si ho vážím, ne. Hluboce pohrdám lidským rodem, a z přesvědčení. Nečekám od něj nic dobrého. Neexistuje to, co hledají a v co doufají snílci, dokonale dobrá duše! Ti, kdo jsou dobří, jsou hloupí, a lidé duchaplní jsou buď prohnaní, nebo příliš zaujatí vlastním duchem, než aby byli dobří. Navíc je každý tvor v podstatě sobecký, tak mi hledejte dobrotu u sobce.
Zištnost, lest, intriky, závist! Blahoslavení ti, kdo mají ctižádost, to je vznešená vášeň; z ješitnosti a ctižádosti se člověk snaží vypadat dobrý, aspoň před ostatními a občas, a to je lepší, než nebýt dobrý nikdy.
Dobrá, děvče mé, vyčerpala jsi celou svou učenost? Prozatím ano. Aspoň tak budu mít méně zklamání. Žádná zbabělost mě nezarmoutí, žádný ošklivý čin mě nepřekvapí. Nepochybně přijde den, kdy si budu myslet, že jsem našla muže, ale toho dne se ošklivě zmýlím. Dám se chytit jistým tvarem těla a budu si myslet, že jsem našla. Ten den jasně předvídám, a protože tehdy budu zaslepená, říkám to nyní, kdy vidím jasně.
Ale proč tedy žít? Když je na tomto světě samá podlost a ničemnost?
Proč? Protože chápu, že to tak je, protože já taková nejsem, protože ať si kdo říká co chce, život je překrásná věc, a protože bez přílišného hloubání je možno žít šťastně.
Nespoléhat na přátelství, ani na vděčnost, ani na věrnost, ani na poctivost, statečně se povznést nad lidské bídy a zastavit se mezi nimi a Bohem.
Brát ze života vše, co se dá, a rychle; neubližovat svým zatraceným bližním, nenechat si uniknout ani okamžik potěšení, zařídit si život pohodlný, hlučný a skvostný, povznést se naprosto co nejvýše nad ostatní, být mocná!
Ano, mocná, mocná čímkoli! Pak je člověk obávaný nebo respektovaný, pak je, je mocný, u všech všudy. A to je vrchol lidského blaha, protože pak mají ti zatracení bližní náhubek, ať už ze zbabělosti, nebo z jiného důvodu, a nekoušou vás.
Není podivné slyšet mě takto uvažovat? Ano, ale takové úvahy u mladého štěněte, jako jsem já, jsou novým důkazem toho, co svět stojí.
Musí být pořádně prosáklý špínou a zlomyslnostmi, když mě za tak krátkou dobu tak začernil.
Je mi teprve šestnáct.
V tom vidím božské milosrdenství Boží, neboť až budu úplně zasvěcena do ošklivostí tohoto světa, uvidím, že je jen On nahoře na nebi a já dole na zemi. To přesvědčení mi dodá větší sílu, přízemních věcí se budu dotýkat jen proto, abych se o ně opřela a povznesla, a budu šťastná, neboť si nebudu brát k srdci malichernosti, kolem kterých se lidé točí, bojují, požírají se a trhají jako hladoví psi.
Tolik slov! A kam se mám povznést?
A jak? Já, která nejsem ani na úrovni paní Prodgersové! Ó výsměchu! Povznáším se jen v duchu, stále jen v duchu, má duše je velká, jsem schopna nesmírných věcí. Ale k čemu mi to všechno je!
Když žiji v temném koutě, ode všech přehlížena!
No vida, a už mi moji zatracení bližní chybějí! Ale nikdy jsem jimi nepohrdala, naopak, hledám je, chci je, bez nich na tomto světě nic není! Jenom, jenom si jich cením tolik, kolik stojí, a chci jich využít.
Dav je všechno! Co mi záleží na pár význačných bytostech! Potřebuji celý svět, potřebuji lesk, hluk!
Když pomyslím, že!...
Vraťme se k věčně nudnému, pravdivému a nezbytnému slovu: čekejme.
Ach! Kdyby věděli, jak mě to čekání stojí!
Ale miluji život, miluji starosti stejně jako radosti. Miluji Boha a miluji jeho svět se všemi jeho podlostmi a navzdory všem jeho podlostem, a možná dokonce kvůli všem jeho podlostem.
Jsem ospalá a znuděná, od té doby, co jsem zmínila bolest v rameni, se na mě teta dívá vyděšenýma očima a dráždí mi nervy. Všechno mě dráždí! I moji psi jsou mi nesnesitelní a strach z nemoci jako ve Spa mi žene krev do tváře a rozbuší srdce! Nikdy v životě jsem se tak ničeho nebála!
Bez chuti a bez nadšení vycházím, Nina a její děti se procházejí pěšky, přidáváme se k jejich družině. „Ach! Kdybys věděla, jak jsem si dnes ráno podala lidský rod,“ říkám Marii, v odpověď na už nevím co.
„A kdybys věděla, jak je mu to jedno! Vůbec nic mu to nedělá,“ odvětila ta dívka velmi duchaplně.
Skutečně, nemá se o nic hůř.
Pâris se s námi projel v kočáře, je rozhádaný se svou krásnou dámou.
Jak je smutné nemít se o koho starat.
Je stále překrásně, vzduch je vlahý, měsíc svítí, stromy jsou černé, Nice je krásná, výhled ze svého okna bych nevyměnila ani za ten nejkrásnější na světě; je krásně, ale smutno, smutno, smutno. Naštěstí je tu můj druhý život, a právě teď jsem se dostala k nesmírně zajímavému místu; myslím, že se d’Audiffret podruhé zabije a vévoda se obje[ví].
Isabelle de Bavière je tak špatně napsaná, scény tak špatně propojené, že je to žalostné.
Budu ještě chvíli číst a pak půjdu pokračovat ve svém románu, který si spřádám v hlavě.

Poznámky

Pozn. překl.: Román Alexandra Dumase st., doslova „Isabela Bavorská“. ↩