Úterý 12. října 1875

Naši Angličané z č. 55 jsou lidé hodní pozornosti. Je to lord Augustus Loftus, bývalý velvyslanec v Berlíně, a jeho rodina.
Myslím, že už nebudu chodit obědvat do pavilonu. Ten chudák dědeček je tak dráždivý! Místo abych si zvykala, odvykám si. Je tak nudný! Neříká nic nepříjemného, ale je nesnesitelný — je to stáří, nebo hloupost? Vím jen, že mě dráždí nekonečně. Máma si myslí totéž, ale má víc trpělivosti.
Je jí myslím lépe, jedeme k Nině a odtud pěšky, ona, já a mé Grácie.
Je velmi chladno a jsem v tmavomodrém, jsem vyšší než matka!
Připadá mi, jako by ona byla ta dcera, a celá pyšná se procházím zavěšená do ní.
Ale hle, Saëtone, jakmile zahlédne mámu, vyrazí k ní a dá se s ní do řeči. Zrudla jsem. Vysvětlujeme si to. Říká stále totéž, že jsem třikrát odvrátila hlavu a že byl zoufalý, že jsem ho urazila.
Popírám to, odvolává se na svědectví Audiffreta Emila.
„Nuže, Audiffret Emil neřekne pravdu, řekne-li to. A ostatně, řekněte, přišel jste navštívit mou tetu, když jsem odjela?“
„Ano! A řekli mi, že je v Monaku.“
„Vy jste nepřišel!“
„Čestné slovo!“
„Vy, Andriot Saëtone, vy jste přišel?!“
„Přísahám vám.“
To všechno napůl se smíchem, napůl vážně. Zkrátka, je to za námi.
Dbám na to, abych odešla první, ať nás neopustí první on.
Kočár přijíždí s příšerou Georgesem a já ho musím snášet vedle sebe!
Dnes večer „Giroflé-Girofla“. Levá lóže u jeviště. Jsme tam všechny. Máma, teta, Dina, Giroflé, Marie a já. Držím se vzadu.
Fiouloulou přichází první.
Když se v představení říkalo: „Girofla je unesena piráty!“
„Ano,“ řekl Galula, „piráti unesli Giroflu.“
„Opravdu! A jací jsou ti piráti?“
„Jsou velmi hezcí, jinak by se Girofla bránil.“
„O tom nepochybuji.“
„Ale ano, jeho sestry jsou velmi milé a to jsou ti piráti.“
„Tak jsou tady, jeho sestry?“
„Ne, ale před návratem do kláštera měly dva dny volna a on jim jel udělat trochu radosti.“
Ó Galulo, květe nevinnosti! Jestli si myslíš, že věřím tvým hloupostem.
Odejde a za okamžik se vrací „jako velvyslanec“ — pan Saëtone žádá o dovolení se představit a omlouvá se, že není ve večerním obleku. Dovolení je uděleno jednomyslně. Vstupuje Andriot, krásný Andriot. Znovu mluvil s Giroflé o jakémsi tajemství — ta ho přijímá se sevřenými rty a svým chováním mu dokazuje, že uspěl, a povzbuzuje ho, aby pokračoval ve svých pletichách.
Pak přichází Ricardo, Bihovetz dvakrát a Chevalier.
„Panebože!“ zvolala máma, když vstoupil ten poslední, „to je Merjeewsky!“
Zářím, že mám v lóži pět párů kalhot. Marie a Enoteas si v koutě povídají o Cimovi.
„Cože!“ říkám, „pan Saëtone v roli důvěrníka!“
„Ach! Slečno, když je člověk snížen k této roli, to je nejhorší, co může pána potkat.“
„Tak proč se pořád děláte důvěrníkem ostatních!“
Viditelně ho to pobavilo, ale víc jsem neřekla, protože tak budu vypadat, jako bych nechtěla říct vše, co vím, a on bude vědět, že jsem ho prohlédla, a bude o mně lepšího mínění.
„A je Girofla pořád milován?“ zeptal se.
„Ach! Pane, k zbláznění.“
Fiouloulou a Chevalier nám pomáhají nastupovat do kočáru.
„Pane Galulo, vezměte mou vlečku, a vy, pane Chevalier, pomozte mi nastoupit, tak, pane.“
A naše dva kočáry nás odvážejí.
Celý večer jsem držela nohu na Mariině noze a ona řídila hovor podle toho, jak jsem přitlačila. Desetkrát málem řekla věci nechytitelné. Ty jejich jazyky, Panebože! Jaké to dcery přírody!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie vymyslela slovo „inrattrapables“ [sic] — slova, která jednou vyřknuta nelze vzít zpět. ↩