Neděle 10. října 1875

První den deště, první den podzimu.
Nevypadám svěže, lehká bolest hlavy, unavené oči. Ach! Jak jsem znepokojená! Jen aby to netrvalo.
Moje šaty u Laferrièrové všechny zničené! Jsem v koncích — nejsou šaty, není mě. Jestli mi do týdne nepošle nic pořádného, obrátím se na Wortha, ten mě aspoň obslouží ochotně.
Ta darebačka, ta švadlena kurtizán, obléká Gioiu a mně posílá ledacos!
Takovou zákaznicí, jako jsem já, není radno pohrdat.
Byla jsem v kostele s tetou a Marií, jsou dvě hodiny, oznamují mého přítele Barnolu, běžím se obléct. Jsem bledá; po hodině s Ricardem (vyslovuji jeho jméno po francouzsku, protože dědeček, žárlivý na Collignon, je tak vyslovoval), po hodině s Ricardem se procházíme za naprosto nicejského deště, potom zajdeme k Nině, kde zůstaneme do půl sedmé.
Mluví se o roztržce s jejím Cokem a všichni se tomu smějí, jako by se s Marií mluvilo o Cimovi. Je opravdu velmi originální.
Já sama jsem utrápená a zoufalá.
Nepojedu už do Říma! Zjistila jsem, že na tomto světě není nic krásného, nic poutavého, nic roztomilého, nic velkého, nic skvostného, nic rozkošného kromě mé Paříže!
„Tam bych chtěla žít, / milovat, milovat a zemřít.“
Nikdy neumírat, všechno kromě umírání, jaká hrozná věc je umřít!
Máma nepřijíždí, zase nové zdržení. Budu se muset vyzbrojit všemi svými slzami a předvést šílené zoufalství, abych je přiměla odjet.
Kdo je nezná jako já, nikdy si neudělá představu o jejich dráždivé, vražedné, příšerné povaze! Průtahy, tahanice, nečinnost, setrvačnost — jen pomyslím-li na to, všechna krev se mi vaří, srdce bije dvakrát rychleji a já zuřím a šílím!
Když pomyslím, že zůstaneme v Nice v tomhle domku bez nábytku, bez služebnictva!
Že nikoho neuvidíme, že strávím ještě jednu zimu sama se svými šaty, že jedinou zábavou mi bude ošklivá opera, kde budu sama, sama, sama. Když pomyslím, že je mi šestnáct a půl! Když pomyslím, že jsem osamělejší, než kdybych byla sirotek. Nikdo, kdo by myslel na mou budoucnost, na můj život, nikdo, kdo by se o to staral, nikdo, kdo by mi pomohl! Nikdo, nikdo, nikdo! Kolem mě hloupé bytosti, které mě milují, které zavírají okna, aby na mě netáhlo, které mi nesou plášť pro případ, že by mi byla zima, které hlídají, abych chodila brzy spát, které dělají strašné grimasy, když mě slyší kašlat nebo kýchat!
Ach! Bože můj! Žádná bytost na tomto světě nemůže pochopit mé postavení! Docela sama všude, sama ve všem, sama vždy, od nejmenších věcí po nejdůležitější. Od výběru šatů až po...
Ale já si snad stěžuji! Na co? Na to, že jsem nezávislá a dokonale svobodná! Nuže ne, nejsem ani jedno, ani druhé.
Šaty si objednat smím, v malých věcech jsem paní, ale ve velkých — kolik musím vřít, sténat, plakat, křičet. Ne abych bojovala proti jejich vůli, žádnou nemají! Ale proti jejich absurdní otupělosti. Představte si rozumného člověka, který je nucen mluvit s bláznem nebo s oslem — vyčerpává se k smrti tím, jak naléhá, vysiluje se prosbami, pláče, křičí, a blázen k němu zvedne netečné oči, podívá se na něj a přejde pohledem k jinému předmětu, jako se právě díval na něj! A osel hýbe ušima a upírá na něj hloupé oči; ani jeden, ani druhý mu neporozuměl. Tak ať si rozbije lebku o kámen!
Panebože, laskavý Pane! Neslituješ se nade mnou? Nesejmeš tu kletbu, která na mně leží? Co mám udělat, aby ten nebeský hněv ustal? Ach! Kdybych věděla co! To je to jediné, co mě opravdu zajímá, mocně a vážně. Kdyby viděli můj pohrdavý úsměv, když jsem seděla u toaletního stolku s hlavou schovanou v pažích a řekla si: budou si myslet, že myslím na Audiffreta. Kdyby viděli můj úsměv, pochopili by, jak na něj myslím! Jsem unavená, unavená, unavená čekáním.
Sotva jsem to dopsala, vejde teta a pečlivě mi zatáhne závěsy.
„Víte,“ říkám, „že musíme odjet z Nice?“
„Jeďme.“
„Kdy?“
„Kdy budete chtít.“
„Říkám vám to už dva roky, neříkejte pak, že jste překvapena.“
„Řekněte kdy?“
„Vždycky to říkáte a když přijde ten okamžik, najdete tisíc překážek. Upozornila jsem vás už dávno, že tuto zimu odtud odjedeme, že půjdu do společnosti.“
Na ta slova paní moje teta ke mně zvedla oči jako blázen, pohnula ušima jako osel, vzala do jedné ruky krabičku cigaret, do druhé kapesník a klidně vyšla. Běžela jsem za ní, zasunula závoru u dveří, zvedla ruce k nebi a vrhla se na zem a kousala do záclon u postele, v záchvatu tak šíleného vzteku, že mi zuby cvakaly, jako bych měla horečku.
Pak se ta zuřivost proměnila v srdcervoucí zoufalství, dala jsem se do pláče a začala tiše sténat, jako když bolí zuby — mě samotnou díky Bohu nikdy nebolely, ale Dinu ano, a pamatuji si její ubohý výraz.
Frédéric mě přišel utěšit, položil mi tlapu na rameno, pak, protože mě ten projev náklonnosti nedojal, přiblížil hlavu k mé tváři, podíval se mi do očí a nakonec se natáhl, jak byl dlouhý, že si bude hrát, a tu jsem to už nevydržela, lehla jsem si vedle něj, opřela mu hlavu o hruď a šeptala: „Jedině psi, jedině psi!“
Ale najednou jsem vstala a vrhla se do křesla naproti velkému zrcadlu, zvedla ruce a nechala je pak spadnout na kolena. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem se v tom křesle, svou bílou tvář mezi pažemi, a své nahé oblé paže, a celou sebe konečně, sotva oblečenou v té zoufalé póze, a přišla jsem si velmi hezká; těch pár minut rozjímání mi trochu vrátilo klid, a proto teď mohu psát.
A teď si to přečtěme od začátku, jestli jsem se dobře vyjádřila. Ano, dejme tomu, ale nikdy se lidské pero nepřiblíží skutečnosti! Tvořit lze, ale kopírovat nikdy.
Ach! Bože můj! Vezmi mě pod svou svatou ochranu, neopouštěj mě tentokrát! Modlila jsem se k Tobě za časů vévody. Chtěla jsem zrovna jít mluvit s tetou, ale proč? Proč prosit lidi, co mohou lidé! Jedině Bůh může, ale Bůh mě neslyší! Spravedlivý Bože, Svatá Panno, Ježíši! Nejsem hodna být vyslyšena, ale na kolenou vás zapřísahám, tak moc vás prosím! Není modlitba zásluhou, jakkoli malou, nedosáhnou i ti nejnehodnější svého, když se vytrvale modlí!
Věřit a obracet se ke svému Bohu, copak to nic není! Bože můj, Bože můj, Bože můj. Ach! I kdybych psala do zítřka, neřekla bych nic jiného než tato slova: Bože můj, smiluj se nade mnou!