❦
Neděle 10. října 1875
Dimanche, 10 octobre 1875
První den deště, první den podzimu.
Premier jour de pluie, premier jour d’automne.
Nevypadám svěže, lehká bolest hlavy, unavené oči. Ach! Jak jsem znepokojená! Jen aby to netrvalo.
Je ne suis pas fraîche, un léger mal de tête, des yeux fatigués. Oh ! que je suis inquiète ! Pourvu que cela ne dure pas.
Moje šaty u Laferrièrové všechny zničené! Jsem v koncích — nejsou šaty, není mě. Jestli mi do týdne nepošle nic pořádného, obrátím se na Wortha, ten mě aspoň obslouží ochotně.
Mes robes chez Laferrière toutes gâtées ! Je suis flambée, point de robes, point de moi. Si dans une semaine elle ne m’envoie [rien] de bien je m’adresse à Worth, lui au moins me sert avec empressement.
Ta darebačka, ta švadlena kurtizán, obléká Gioiu a mně posílá ledacos!
Cette coquine, cette couturière de cocottes habille Gioia et m’envoie n’importe quoi !
Takovou zákaznicí, jako jsem já, není radno pohrdat.
Ma pratique n’est pas à dédaigner.
Byla jsem v kostele s tetou a Marií, jsou dvě hodiny, oznamují mého přítele Barnolu, běžím se obléct. Jsem bledá; po hodině s Ricardem (vyslovuji jeho jméno po francouzsku, protože dědeček, žárlivý na Collignon, je tak vyslovoval), po hodině s Ricardem se procházíme za naprosto nicejského deště, potom zajdeme k Nině, kde zůstaneme do půl sedmé.
J’étais à l’église avec ma tante et Marie, il est deux heures, on a annoncé mon ami Barnola, je cours m’habiller. Je suis pâle; après une heure avec Ricardo (je prononce son nom à la française parce que grand-papa, jaloux de Collignon le prononçait ainsi) après une heure avec Ricardo nous nous promenons par une pluie tout à fait niçoise, ensuite nous entrons chez Nina où restons jusqu’à six heures et demie.
Mluví se o roztržce s jejím Cokem a všichni se tomu smějí, jako by se s Marií mluvilo o Cimovi. Je opravdu velmi originální.
On parle de la brouille avec son Coco et on en rit, comme on parlerait à Marie, de Cima. Elle est très originale vraiment.
Já sama jsem utrápená a zoufalá.
Quant à moi je suis tourmentée et au désespoir.
Nepojedu už do Říma! Zjistila jsem, že na tomto světě není nic krásného, nic poutavého, nic roztomilého, nic velkého, nic skvostného, nic rozkošného kromě mé Paříže!
Je ne vais plus à Rome ! J’ai trouvé qu’il n’y a dans ce monde, de beau, d’attachant, de gentil, de grand, de superbe, d’adorable, que ma ville de Paris !
„Tam bych chtěla žít, / milovat, milovat a zemřít.“
« C’est là que je voudrais vivre “Aimer, aimer et mourir.
Nikdy neumírat, všechno kromě umírání, jaká hrozná věc je umřít!
Jamais mourir, tout excepté mourir, l’affreuse chose que mourir !
Máma nepřijíždí, zase nové zdržení. Budu se muset vyzbrojit všemi svými slzami a předvést šílené zoufalství, abych je přiměla odjet.
Maman n’arrive pas, c’est un nouveau retard. Il faudra m’armer de toutes mes larmes et montrer un désespoir fou pour les décider à partir.
Kdo je nezná jako já, nikdy si neudělá představu o jejich dráždivé, vražedné, příšerné povaze! Průtahy, tahanice, nečinnost, setrvačnost — jen pomyslím-li na to, všechna krev se mi vaří, srdce bije dvakrát rychleji a já zuřím a šílím!
Qui ne les connaît pas comme moi ne se fera jamais une idée de leur caractère énervant, assassinant, atroce ! Lenteurs, tiraillements, inactions, inertie, en y pensant seulement tout mon sang bout, mon cœur bat deux fois plus vite et je deviens enragée et folle !
Když pomyslím, že zůstaneme v Nice v tomhle domku bez nábytku, bez služebnictva!
Quand je pense qu’on restera à Nice dans cette petite maison sans meubles, sans domestiques !
Že nikoho neuvidíme, že strávím ještě jednu zimu sama se svými šaty, že jedinou zábavou mi bude ošklivá opera, kde budu sama, sama, sama. Když pomyslím, že je mi šestnáct a půl! Když pomyslím, že jsem osamělejší, než kdybych byla sirotek. Nikdo, kdo by myslel na mou budoucnost, na můj život, nikdo, kdo by se o to staral, nikdo, kdo by mi pomohl! Nikdo, nikdo, nikdo! Kolem mě hloupé bytosti, které mě milují, které zavírají okna, aby na mě netáhlo, které mi nesou plášť pro případ, že by mi byla zima, které hlídají, abych chodila brzy spát, které dělají strašné grimasy, když mě slyší kašlat nebo kýchat!
Qu’on ne verra personne, que je passerai encore un hiver seule avec mes robes, que pour toute distraction j’aurai le vilain opéra où je serai seule, seule, seule. Quand je pense que j’ai seize ans et demi ! Quand je pense que je suis plus seule que si j’étais orpheline. Personne pour penser à mon avenir, à ma vie, personne pour en prendre soin, personne pour m’aider ! Personne, personne, personne ! Autour de moi des êtres stupides qui m’aiment, qui ferment les fenêtres pour m’éviter des courants d’air, qui me portent mon manteau en cas où j’aurais froid, qui veillent à ce que je me couche de bonne heure, qui font des grimaces affreuses en m’entendant tousser ou éternuer !
Ach! Bože můj! Žádná bytost na tomto světě nemůže pochopit mé postavení! Docela sama všude, sama ve všem, sama vždy, od nejmenších věcí po nejdůležitější. Od výběru šatů až po...
Oh ! Mon Dieu ! Aucun être dans ce monde ne peut comprendre ma position ! toute seule partout, seule dans tout, seule toujours, depuis les moindres choses jusqu’aux plus importantes. Depuis le choix d’une robe jusqu’au...
Ale já si snad stěžuji! Na co? Na to, že jsem nezávislá a dokonale svobodná! Nuže ne, nejsem ani jedno, ani druhé.
Mais je me plains je crois ! De quoi ? de ce que je suis indépendante et parfaitement libre ! Eh bien non, je ne suis ni l’un, ni l’autre.
Šaty si objednat smím, v malých věcech jsem paní, ale ve velkých — kolik musím vřít, sténat, plakat, křičet. Ne abych bojovala proti jejich vůli, žádnou nemají! Ale proti jejich absurdní otupělosti. Představte si rozumného člověka, který je nucen mluvit s bláznem nebo s oslem — vyčerpává se k smrti tím, jak naléhá, vysiluje se prosbami, pláče, křičí, a blázen k němu zvedne netečné oči, podívá se na něj a přejde pohledem k jinému předmětu, jako se právě díval na něj! A osel hýbe ušima a upírá na něj hloupé oči; ani jeden, ani druhý mu neporozuměl. Tak ať si rozbije lebku o kámen!
Je suis libre de commander une robe, dans les petites circonstances je suis la maîtresse mais dans les grandes combien il me faut bouillir, gémir, pleurer, crier. Non pas pour combattre leur volonté, ils n’en ont pas ! mais leur engourdissement absurde. Imaginez-vous un homme raisonnable obligé de parler à un fou, ou à un âne, il s’extermine à force de pousser, il s’épuise en prières, il pleure, il crie, et le fou lève vers lui ses yeux inconscients, le regarde et passe à regarder un autre objet comme il vient de le regarder ! Et l’âne remue des oreilles et fixe sur lui ses yeux stupides; ni l’un ni l’autre ne l’ont compris. Alors qu’il se brise le crâne contre une pierre !
Panebože, laskavý Pane! Neslituješ se nade mnou? Nesejmeš tu kletbu, která na mně leží? Co mám udělat, aby ten nebeský hněv ustal? Ach! Kdybych věděla co! To je to jediné, co mě opravdu zajímá, mocně a vážně. Kdyby viděli můj pohrdavý úsměv, když jsem seděla u toaletního stolku s hlavou schovanou v pažích a řekla si: budou si myslet, že myslím na Audiffreta. Kdyby viděli můj úsměv, pochopili by, jak na něj myslím! Jsem unavená, unavená, unavená čekáním.
Bon Dieu, gentil Seigneur ! Ne me prendrez-vous pas en pitié ! N’ôtez-vous pas cette malédiction qui pèse sur moi ? Que dois-je faire pour la faire cesser cette colère céleste ? Ah ! si je savais quoi ! Voilà le seul, le véritable intérêt, puissant et sérieux. Si on avait vu mon sourire de dédain quand j’étais à ma toilette la tête cachée dans mes bras, et que je me suis dit: on va croire que je pense à Audiffret. Si on avait vu mon sourire on comprendrait combien j’y pense ! Je suis lasse, lasse, lasse d’attendre.
Sotva jsem to dopsala, vejde teta a pečlivě mi zatáhne závěsy.
Au moment où je viens d’écrire cela, ma tante entre et ferme soigneusement mes rideaux.
„Víte,“ říkám, „že musíme odjet z Nice?“
— Savez-vous, dis-je, qu’il faut partir de Nice ?
„Jeďme.“
— Partons.
„Kdy?“
— Quand ?
„Kdy budete chtít.“
— Quand vous voudrez.
„Říkám vám to už dva roky, neříkejte pak, že jste překvapena.“
— Je vous le dis depuis deux ans, ne dites pas après que vous êtes prise à l’improviste.
„Řekněte kdy?“
— Dites quand ?
„Vždycky to říkáte a když přijde ten okamžik, najdete tisíc překážek. Upozornila jsem vás už dávno, že tuto zimu odtud odjedeme, že půjdu do společnosti.“
— Vous dites toujours cela et quand arrive le moment vous trouvez mille obstacles. Je vous ai prévenu il y a longtemps que cet hiver nous nous en irions d’ici, que j’irais dans le monde.
Na ta slova paní moje teta ke mně zvedla oči jako blázen, pohnula ušima jako osel, vzala do jedné ruky krabičku cigaret, do druhé kapesník a klidně vyšla. Běžela jsem za ní, zasunula závoru u dveří, zvedla ruce k nebi a vrhla se na zem a kousala do záclon u postele, v záchvatu tak šíleného vzteku, že mi zuby cvakaly, jako bych měla horečku.
A ces mots Madame ma tante leva vers moi ses yeux comme le fou, remua ses oreilles comme l’âne, prit sa boîte de cigarettes d’une main, son mouchoir de l’autre et sortit tranquillement. Je courus derrière elle, je tirai le verrou de la porte, je levai les bras au ciel et me jetai par terre en mordant les rideaux du lit et en proie à une folle rage que mes dents claquaient comme si j’avais la fièvre.
Pak se ta zuřivost proměnila v srdcervoucí zoufalství, dala jsem se do pláče a začala tiše sténat, jako když bolí zuby — mě samotnou díky Bohu nikdy nebolely, ale Dinu ano, a pamatuji si její ubohý výraz.
Puis cette fureur se changea en désespoir déchirant, je me mis à pleurer et à gémir doucement comme quand on a mal aux dents, je n’ai jamais eu mal Dieu merci, mais Dina a eu, et je me souviens de son air pitoyable.
Frédéric mě přišel utěšit, položil mi tlapu na rameno, pak, protože mě ten projev náklonnosti nedojal, přiblížil hlavu k mé tváři, podíval se mi do očí a nakonec se natáhl, jak byl dlouhý, že si bude hrát, a tu jsem to už nevydržela, lehla jsem si vedle něj, opřela mu hlavu o hruď a šeptala: „Jedině psi, jedině psi!“
Frédéric vint me consoler, me mit sa patte sur l’épaule, puis comme cette caresse ne me touchait pas, il approcha sa tête de ma figure me regarda dans les yeux et enfin se coucha de tout son long pour jouer, et alors moi n’y pouvant plus je me couchai à côté de lui et appuyai ma tête sur sa poitrine, en murmurant: il n’y a que les chiens, il n’y a que les chiens !
Ale najednou jsem vstala a vrhla se do křesla naproti velkému zrcadlu, zvedla ruce a nechala je pak spadnout na kolena. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem se v tom křesle, svou bílou tvář mezi pažemi, a své nahé oblé paže, a celou sebe konečně, sotva oblečenou v té zoufalé póze, a přišla jsem si velmi hezká; těch pár minut rozjímání mi trochu vrátilo klid, a proto teď mohu psát.
Mais tout à coup je me levai et j’allai me jeter dans un fauteuil en face de la grande glace, en levant les bras et en les laissant ensuite retomber sur mes genoux. Quand j’ouvris les yeux je me vis dans ce fauteuil, ma figure blanche entre mes bras, et mes bras nus et arrondis, et toute ma personne enfin à peine vêtue dans cette pose désespérée, et je me trouvai très jolie; cette contemplation de quelques minutes me rendit un peu de calme et me permet d’écrire en ce moment.
A teď si to přečtěme od začátku, jestli jsem se dobře vyjádřila. Ano, dejme tomu, ale nikdy se lidské pero nepřiblíží skutečnosti! Tvořit lze, ale kopírovat nikdy.
Et à présent relisons depuis le commencement pour voir si je me suis bien expliquée. Oui, si l’on veut, mais jamais plume humaine ne s’approchera de la réalité ! On peut créer, mais copier jamais.
Ach! Bože můj! Vezmi mě pod svou svatou ochranu, neopouštěj mě tentokrát! Modlila jsem se k Tobě za časů vévody. Chtěla jsem zrovna jít mluvit s tetou, ale proč? Proč prosit lidi, co mohou lidé! Jedině Bůh může, ale Bůh mě neslyší! Spravedlivý Bože, Svatá Panno, Ježíši! Nejsem hodna být vyslyšena, ale na kolenou vás zapřísahám, tak moc vás prosím! Není modlitba zásluhou, jakkoli malou, nedosáhnou i ti nejnehodnější svého, když se vytrvale modlí!
Ah ! Mon Dieu ! Prenez-moi sous votre sainte garde, ne m’abandonnez pas cette fois ! Je vous ai bien prié du temps du duc. Je voulais à l’instant aller parler à ma tante mais pourquoi ? Pourquoi prier les hommes, que peuvent les hommes ! Dieu seul peut, mais Dieu ne m’entend pas ! Juste Dieu, Sainte Vierge, Jésus ! Je ne suis pas digne d’être entendue, mais je Vous en supplie à genoux, je Vous en prie tant ! La prière n’est-elle pas un mérite, si petit qu’il soit, les plus indignes n’obtiennent-ils pas à force de prier !
Věřit a obracet se ke svému Bohu, copak to nic není! Bože můj, Bože můj, Bože můj. Ach! I kdybych psala do zítřka, neřekla bych nic jiného než tato slova: Bože můj, smiluj se nade mnou!
Croire et s’adresser à son Dieu n’est-ce rien ! Mon Dieu, mon Dieu, mon Dieu. Oh ! quand j’écrirai jusqu’à demain je ne dirais rien d’autre que ces mots : Mon Dieu, ayez pitié de moi !