Komáři mě v noci probudili desetkrát; vstávám trochu bledá, ale silná a v pohodě.
Snídám jako už dávno ne a zdá se mi, jako bych nic nesnědla.
V jednu hodinu deset minut znovu nasedáme do vagónu s italským markýzem a markýzou a jejich nemluvnětem.
Pojďme, ať trochu sesbírám myšlenky! Čím víc mám co vyprávět, tím méně píšu. To proto, že jsem netrpělivá, podrážděná, když mám mnoho co říci.
Celou tu dobu mě svědila špička nosu, a hle! Co se dozvídáme! Smrt baronky de Delvig, dámy, kterou jsme poznaly ve Schlangenbadu.
Ve dvanáct jdeme do galerie degli Uffizi, která ostatně komunikuje s Pitti a kterou jsem včera viděla, nakolik lze vidět mimochodem.
Opouštíme nádhernou Florencii, tu *lauza leggierci a pusta molto, che di [nečitelné] maculato era coperta,* jak říká Dante s tím svým dlouhým visícím...
V půl šesté nás budí a opět do vagónu. Jak škoda, že za Dantových dob neexistovaly železnice; jistě by z nich udělal jedno z muk svého pekla. Ten...
Tak! Dva dny jsem nic nenapsala, zapomněla jsem na svůj deník, ale on sténal ve své bílé krabici a je tu zase.
Včera jsem sotva deset minut ležela v posteli, když se začala rojit spousta rýmů a nedala mi pokoj, dokud jsem nevstala, nerozsvítila svíčku a...