Sobota 11. září 1875

Snídám jako už dávno ne a zdá se mi, jako bych nic nesnědla.
Spěchám, hořím, chtěla bych být rychle ve Florencii, rychle se vrátit, rychle nechat vše zařídit, rychle strávit zimu v Římě. Všechno rychle.
Na shledanou, drahé město mého srdce!
Ve tři hodiny ji opouštím; ve Ventimiglie dost nepříjemná příhoda — Gaslina, malíř, který mi pokazil portrét předloňskou zimu, se k nám přiblíží, hraje milého a nasedá do našeho vagónu. Představíte si, jakou mi to udělalo radost!
Mít toho psího malíře šest hodin před sebou! Ale nedělala jsem si starosti, zalezla jsem do svého kouta a četla celou dobu, jen zřídka se vměšujíc do rozhovoru, který s ním vedla tetička.
Přijíždím do Janova...
— To je ono, je to jako úder blesku, jak se říká u Offenbacha, jsem zamilovaná do Itálie, do té Itálie, kterou jsem nenáviděla. Tak to je! Mluvím italsky se zuřivostí!
Ubytujeme se v hotelu de France, jsem nadšená ze všeho.
Ty staré paláce s obrovskými okny, balkóny! I náš hotel, náš pokoj má nádherné okno velké, jak si ve Francii nelze představit, s poetickým zábradlím.
Celá v bílém se postavím k oknu; bylo by třeba serenády, ale ne, místo toho procházejí opilí angličtí námořníci zpívajíce už nevím jakou barbarskou písničku. Nevadí, jsem nadšená přesto.