Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 17. září 1875

V půl šesté nás budí a opět do vagónu. Jak škoda, že za Dantových dob neexistovaly železnice; jistě by z nich udělal jedno z muk svého pekla. Ten zapáchající dým, ten hluk, to ustavičné třesení!
Díky knize nejsem docela nešťastná. U Monte Carla zrůžovím a dám se do smíchu (z radosti), a nepřestávám až do Nice. Telegrafovaly jsme a kočár tu je.
Místo abych se umyla, běžím se podívat na zedníky, kteří mi upravují pokoje, pak stoupám do druhého patra, kde se prozatím ubytujeme, neopomíjejíc pohledět na zavřená okna zámku, a s jistou nelibostí.
U sebe se svlékám a v košili se vrhám na své klasiky, rovnám je, přiděluji jim zvláštní skříně, a dokončivši tu práci se vrhám na koberec a trávím hodinu mezi laskáním svých dvou psů, těch jediných pravých přátel člověka, i kdyby ten člověk byl Sokrates.
Poi riposato un poco il corpo lasso
Ripresi via per la piaggia diserta.
ale to ne dříve, než jsem se dokonale umyla od hlavy k patě (přes to jsem oblékla bílou jemnou košili, spodničku a šedé batistové šaty kromě živůtku, který nahrazuji bílým hedvábným manteletem; jsem tak velmi roztomilá.
Nuže, myslela jsem, vidouc, že okna věže se neotevírají a že je po šesté, nuže, odevzdejme se a s knihami strávíme příjemně těch několik dní; pojďme se tedy podívat, co dělá má bývalá krasavice Gioia, ta žena, která mě tolik naběhala! A šla jsem tiše a sama [k] své bývalé krasavici, když tu najednou
vůz tažený dvěma okřídlenými draky se blíží a víří bílý prach Promenády Angličanů; ve voze jedou dva muži, z nichž první je můj strýček Saetone a druhý můj... bratranec d'Audiffret, celý v bílém. Jsou celí udivení, že mě vidí, dají obrátit a vystoupí z fiakru.
— Dobrý den, slečno! volá Girofla svým basovým a pronikavým hlasem, vyskakuje a tiskne mi ruku; pak přichází na řadu strýček.
Po pár slovech:
— Nuže, řekl Saetone, co uděláme? Zůstáváme tu. Slečna pokračuje v procházce?
— Ano!
— Nuže, pojďme.
A musím kráčet mezi těmito dvěma anděly strážnými; trochu jsem se třásla, aby mě neviděli samotnou v takové společnosti.
— Slečna se tu prochází, úplně sama tak poeticky, tak něžně.
— Ale ano, vzala jsem si čas jen na oblékání či spíše svlékání, odložení cestovního kostýmu.
— Co to říkáte! Jste tak okouzlující.
Měla jsem velkou chuť zeptat se ho, po jaké bylince šlápl, že mu slézají z úst takové věci. Nikdy nebo skoro nikdy takhle nemluví! Ale ten ubohý mladík vypadá... neumím přesně říct jak, vypadá zmatený a něžný a všechno. Říká se, že obchody jdou tak špatně, že je to děsivé. Ubohá duše! Lituji ho skoro tolik, kolik bych litovala sebe samu.
Dorazíme před dveře a vstupují pozdravit tetičku, která nám vycházela vstříc. Při loučení mi stiskl ruku jako tehdy a já se vracím tak veselá, tak šťastná, že mě tetička kárá a říká, že jsem dívka beze studu.
— Kolik chcete, Madame, jsem nadšená, nadšená, nadšená a neskrývám to.
Stěží chápu a ani nechápu tu velkou radost; mám opět horečku jako tehdy a nemyslím na nic jiného než na prostředek, jak rychle, rychle strávit večer a dočkat se zítřka. Za pět dní odjíždí do Paříže, aby se definitivně vrátil do Nice. Pokusím se zařídit, aby neodjížděl.
Ale no tak! To se mě zase zmocňuje šílenství! To tím, že když ho znovu vidím, nalézám u něj výraz, ve kterém by se neměl člověk
mýlit, a pak se mi zdál [Škrtnuto: dokonce vyhledaný] velmi šťastný, že mě vidí.
Konečně! Co! Už jsem to řekla, jakmile se mi dostane myšlenka do hlavy, zůstane tam, a čím méně je skutečných šancí, tím více se zakousává do mého mozku. Ostatně sama nevím, co si myslet; jeden den se mi zdá, že je to tu, a jiný, že jsem opovrhovaná. Odtud extrémy mé nálady: neobyčejná radost, nebo zlost a hněv.
— Byl jsem v Grand Hôtelu, řekl ten muž, a řekli mi: „Odjely!"
— Ach! No dobře, zůstaly jsme deset dní v Paříži, je to vaše chyba, když jste si vzpomněl přijít teprve za osm dní.
— Ale ne, Madame, šel jsem pozítří. — Ale kdybyste přišel ještě o dva týdny později, to byste nás nalezl, řekla jsem se smíchem.
Snad chtěl udělat efekt tím, že nás nechá čekat na svou návštěvu, nebo prostě na to nemyslel! Je snadno vidět, kterou z těch dvou domněnek mé sebeláska upřednostňuje.
Všichni, které vidíme, nám nemluví o ničem jiném než o něm, a povídá se, co se povídá, co řekl Gonzales.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky, Dantovo Peklo I, 28: „Pak odpočinuv trochu tělo mdlé." ↩
Pozn. překl.: V originále italsky, Dantovo Peklo I, 29: „Znovu jsem se vydal po pustém svahu." Marie cituje z paměti s drobnými chybami. ↩