Úterý 14. září 1875

Celou tu dobu mě svědila špička nosu, a hle! Co se dozvídáme! Smrt baronky de Delvig, dámy, kterou jsme poznaly ve Schlangenbadu.
Posmívejte se potom.
Vracím se unavená. To horko ničí!
Navštívily jsme Palazzo Panciatichi, jeho obrazárnu.
Obraz, který mě nejvíc zaujal, je Šalamounův soud, v středověkých kostýmech. Je tu ještě několik podobných naivit. Staré obrazy respektuji, což mi však nebrání vidět jejich vady. Jedna Venuše měla tak špatně udělané nohy! Řekl by člověk, že nosila boty na vysokém podpatku; mé nohy jsou mnohem lepší.
V tom paláci jsou velmi krásné a velmi zvláštní věci, za miliony. A pomyslete, že to vše mají ničemní oškliví darebáci!
To, co mám nejraději, jsou portréty, protože to není vymyšlené, komponované, aranžované. Je tu také zvláštní sbírka miniatur, je tam jedna La Vallière velmi pěkná.
Proč se vlastně lidé už neoblékají jako dříve?
Dnešní módy jsou ošklivé. A skoro všechny mé šaty jsou šity podle módy.
Je pravda, že do svatby nemohu rozumně riskovat, že se ukážu jako na obraze. Jsou kostýmy, které mohu přijmout. Musím si zvolit žánr; rozhodnu se v Pitti. Jednou provdaná bude můj žánr zcela rozhodnut: žánr mytologický, Empire nebo spíše Directoire, ale slušnější, velmi slušný. Existují ty rozkošné šaty zkřížené vpředu jako náhodou, sevřené v pase pásem. Ach! Ty
dnešní ženy se neumějí oblékat, ty nejelegantnější jsou špatně oblečené [Škrtnuto: co to říkám].
Nuže! Mějte trpělivost, jestli mi Bůh udělí milost udělat ze mne, co chci, uvidíte trochu dobře oblečenou ženu.
Odtud jdeme do Buonarrotiho domu, ale je tam takový dav a horko je tak velké, že není vidět dobře.
Potom al Museo delle pietre dure.
Nádherné mozaiky!
Potom alla galleria delle belle arti; nehodlám ji popisovat, kdo chce vidět, ať se tam vydá sám, ostatně bylo by třeba celého svazku a popis by nedal žádnou představu.
Zbožňuji malířství, sochařství, umění, konečně, kdekoliv se nachází. Mohla bych strávit celé dny v těch galeriích, ale tetička je churavá, unavená, sotva mě může následovat, a já se obětuji. Ostatně život je přede mnou, budu mít čas to znovu zhlédnout. Pak jdeme se podívat na obraz znázorňující Michelangela na bloku mramoru, ve kterém teše svého Mojžíše. Je to velmi zdařilé. To byl muž, který se zvěčnil! Byla doba, kdy jsem měla myšlenku stát se velkým malířem. Ale Bensa, ten nehodný učitel, mi ukradl tři roky! A rok, který jsem ztratila, to je čtyři! Ach!!
Nuže! Tuhle zimu nebudu dělat nic jiného než malovat, zpívat a číst.
Budu v Římě.
Je jedna odpoledne, je čas vyjít, ale neodvažuji se rušit tetičku.
Ach! Právě vstala a obléká se. Je tak horko, je to poslední den delle feste del centenario. Davy jsou všude.
Poté, co jsem viděla tolik krásy, se stávám smutnou. Chtěla bych vlastnit všechny ty poklady, nebo mít alespoň některé. Blahoslavení, kdo si mohou dovolit takové rozmary. Já! Sotva se mohu oblékat a cestovat.
Ach! Bože, což nepřijde den, kdy budu spokojená, kdy budu mít palác, obrazy, sochy, starožitnosti!
V Palazzo Pitti nenacházím kostým ke kopírování, ale jaká krása, jaká malba!
Mám to říci? Neodvažuji se, bude se křičet „hanba". Nuže v důvěrnosti: Raffaelova Madona na křesle se mi nelíbí. Tvář Madony je mdlá, pleť nepřirozená, výraz je spíše komorné než
Svaté Panny, matky Ježíšovy.
Ale je tu jedna Magdaléna od Tiziana, která mě uchvátila.
Jenže — vždy je tu nějaké jenže — má příliš silné zápěstí a příliš tlusté ruce, krásné ruce padesátileté ženy.
Jsou tu okouzlující věci od Rubense, od Van Dycka; Lež od Salvatora Rosy je velmi přirozená, velmi zdařilá. Nesoudím jako znalec; co se nejvíce podobá přírodě, to se mi nejvíce líbí. Nemá snad malířství za cíl napodobovat přírodu? Jsou tu příliš hrubé kostýmní anachronismy; le Marie al sepolcro — Mariiny u hrobu —, myslím, že od Van Dycka, jsou oblečeny v šněrovačkách do špičky a v tunikách, a muž vedle nich má na hlavě pážecí čepici z 15. století. Pážecí čepice u hrobu Kristova v okamžiku vzkříšení.
Velmi se mi líbí plná a svěží tvář ženy Paola Veroneseho, jím malovaná. Líbí se mi styl jeho tváří. Zbožňuji Tiziana, Van Dycka, ale ten ubohý Raffael... jen ať nikdo neví, co píšu, považovali by mě za hlupáka. Nekritizuji Raffaela, nerozumím mu; časem bezpochyby pochopím jeho krásy.
Nicméně portrét papeže Lva... nevím už kterého, tuším, je obdivuhodný.
Madona s Ježíškem od Murilla upoutala mou pozornost; je to svěží, je to přirozené.
K mé velké spokojenosti jsem shledala, že obrazárna je menší, než jsem si myslela. Je to vražedné, ty nekonečné galerie, ty labyrinty hroznější než krétský.
Gobelíny, jimiž je potažen koridor spojující Pitti s galeriemi Uffizi, mě okouzlily. Je ten král šťastný, mít takové poklady! Jaké stropní malby, jaké vybavení!
Pak procházíme galerie skic velkých malířů, galerii rytin. Velmi mám ráda rytiny, ale tetička, která se jen velmi málo zajímá o ty všechny věci a je unavená běháním za mnou, jeví se tak unavenou, že se nad ní slituji a vycházíme. Strávila jsem v paláci dvě hodiny a ani jednou jsem si nesedla a nejsem unavená; to proto, že věci, které miluji, mě neunavují. Pokud jsou k vidění obrazy a hlavně sochy, jsem ze železa. Ach! Kdyby mě nutili chodit po obchodním domě
Louvre nebo v Bon Marché, nebo dokonce u Wortha, ach! Pak bych plakala po třech čtvrtích hodiny.
Projíždíme městem stále v landau; máme to štěstí, že je velmi dobrý a s velmi dobrými koňmi.
Po obědě se nastrojíme a vycházíme znovu, nejdřív na Cascine, kde není ani duše, a pak na kopec, kde je iluminace. Málo lidí. Je to třetí a poslední den oslav výročí Michelangela Buonarrotiho.
Celé město je iluminované, i všechny okolní kopce, lid zaplavil ulice; člověk jako by se nořil do oceánu, když projíždí špalírem tmavého lidu po obou stranách kočáru. Je to velkolepá podívaná, křičí se, chodí se, gestikuluje se. Začínáme stoupat na kopec po viali Michelangelo, Galileo atd., ale u Piazzale Michelangelo zastavují kočáry velmi zdvořilí policisté a je třeba jít pěšky, na koncert konaný ve velkém pavilonu na piazzale. Staré věže, Porte Sante, to vše jako by hořelo. Celý kopec je shora dolů opásán pruhy ohně, nesmírný dav, kapely na každém kroku! Po dost dlouhém uvažování se rozhodnu vystoupit z kočáru, filozoficky si vyhrnuji bílou vlečku, beru tetičku pod paži a nořím se až po hruď do toho řvoucího a temného lidu. Jen ti, kdo mě znají, mohou pochopit, jak neobyčejnou věc jsem dělala. Úplně samy, dvě ženy, uprostřed té lůzy divoké radostí a triumfem. Posbírám cestou několik: Guarda quell'angelo, o che bella bionda, o bianca come una fata! ale to mě uspokojuje jen průměrně, a aniž bychom šly poslechnout ten koncert, vracíme se ke kočáru, sledovány dvěma mladíky říkajícími nahlas věci lichotivé, ale ne pro mě příjemné.
Dav každým okamžikem narůstá. Jsem klidná, vidím dav, ale nevidím společnost. Ach! Kdyby mi někdo ukázal jen tři kočáry vyšší společnosti, odešla bych domů a plakala vzteky. Ale nikdo mi je neukazuje, užívám iluminaci, obdivuji, jsem klidná a vše je dobře. Skutečně tenhle kopec s těmi gigantickými iluminovanými stupni, ty Porte Sante nahoře zářící světlem — to je podívaná hodná krále! A není tu ani jeden! Ó Viktore Emanueli.
Můj bratranče! Necháváte uniknout skvělou příležitost!
Sestupujeme s velkými obtížemi kvůli
nesčetným kočárům stojícím po celém stoupání. Katedrála se svou věží jako by hořela, Palazzo Vecchio se svou kolonádou a sochami je ve světle krásnější než cokoli, co jsem dosud viděla.
Battistero di San Giovanni se svými dveřmi od Benvenuta Celliniho — to vše je večer překvapivého účinku.
Přidejte k tomu nesmírný a oživený dav. Člověk zešílí od samého dívání na mistrovská díla. Na každém kroku narazíte na překvapivé dílo!
Hospůdka a vedle palác, prodavač melounů vedle mramorové sochy.
Obrazy a sochy jsou až v... zkrátka všude.
Žádná cesta mě neuspokojila tolik jako tahle; nacházím konečně věci hodné zhlédnutí. Zbožňuji ty temné paláce Strozzi, Orso atd. atd., zbožňuji ta obrovská vrata, ty nádherné dvory, ty galerie, ty kolonády. Je to majestátní, je to velké, je to krásné!
Ach! Svět degeneruje; člověk má chuť se propadnout pod zem, když srovná ubohé moderní stavby s těmi gigantickými kameny navršenými jedny na druhé a stoupajícími až k nebi. Člověk projíždí pod mosty, které spojují paláce v závratné výšce.
Ó má děvenko! Šetři výrazy, co řekneš o Římu?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „do Muzea tvrdých kamenů" — florentské muzeum specializované na mozaiky z drahých kamenů.
Pozn. překl.: V originále italsky: „do galerie krásných umění" (Accademia); Marie píše „belli" místo správného tvaru „belle."
Pozn. překl.: V originále italsky: „slavností výročí."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen."
Pozn. překl.: V originále italsky: „Podívejte na toho anděla, ach, jak krásná blondýna, bílá jako víla!"
Pozn. red.: Marie se mýlí — slavné bronzové dveře baptisteria jsou dílem Lorenza Ghibertiho, nikoli Celliniho.