Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 12. září 1875

V jednu hodinu deset minut znovu nasedáme do vagónu s italským markýzem a markýzou a jejich nemluvnětem.
Jsem tak zvyklá cestovat, nic jiného poslední dobou nedělám. Ach! Dobře vím, proč většina manželů nemiluje svou ženu. Tahle Italka mi dala dobrou lekci manželského umění. Její nemluvně je roztomilé, bílé, růžové a blonďaté jako Angličan, dokonce jsem ho obdivovala. Ale tu při
hodí se katastrofa naprosto přirozená a je to matka, přes přítomnost chůvy, kdo všechno zařídil. Fuj, ta špína!
Dobře chápu muže, kteří odcházejí do klubu nebo k ženám čistým a milým a prchají od své ženy s nesvěžími spodničkami, z úspornosti, se starostlivým obličejem, s dětmi... s katastrofami. Neobviňuji muže, Bůh mě chraň, schvaluji je, lituji je.
To ženy dělají špatná manželství tím, že je chtějí dělat příliš dobrými. A ony si troufají stěžovat!
Ostatně, pokud člověk není já nebo přibližně já, nemůže si udržet manžela v mezích slušnosti. Nemluvím o tom, udržet si lásku, to je věc nemožná; ta přijde sama od sebe a pak proklouzne mezi prsty jako obláček dýmu.
Jsou ženy, které si myslí, že si udrží lásku svou chytrostí nebo koketérií. Ale prosím, nic si neudrží, a důkazem je, že když odchází, ta láska, všechno jejich umění, celá jejich koketérie k ničemu neslouží a jsou ještě ubožejší než ženy prosté.
Večer ve Florencii.
Tak jsem tu tedy!
Ach!
Bereme si fiakr a jedeme do hotelu New York, Winslow mi ho doporučil (zapomněla jsem říci, že jsem ho potkala v Grand Hôtelu v Paříži).
Město se mi zdá průměrné, ale hemží se to tu; na všech rozích ulic se prodávají vodní melouny na kusy, měla jsem hlad a přiznávám, že mě ty melouny tak rudé a tak svěží velice pokoušely.
Naše okno vede na náměstí a na Arno. Nechávám si přinést program slavností. První den byl dnes.
Myslela jsem, že můj bratranec Viktor Emanuel dokáže využít skvělé příležitosti, která se mu nabízí.
Výročí Michelangela Buonarrotiho, za tvé vlády ničemy!
A nesvoláváš všechny panovníky, a nepořádáš pro ně slavnosti, jaké nikdy neviděli, a neděláš rozruch? Ó králi! Ó imbecile! Tvůj syn, tvůj vnuk, syn tvého vnuka budou vládnout a nebudou mít tuto příležitost!
Ó hroubo masa! Ó králi bez ctižádosti, co říkám! Bez sebeúcty.
Jsou tu ovšem kongresy všeho druhu, koncerty, iluminace, bál v Kasinu, bývalém paláci Borghese. Ale ani jeden král! Nic, jak to chci já!
Děkuji za to Bohu, přičemž činím výtky Viktoru Emanuelovi: kdyby tu byly slavnosti, jaké jsem si myslela, umřela bych závistí a zlostí. Neboť najisto bych se jich nezúčastnila.
Co je ošklivé, je, že tu neznáme živou duši. Samy, samy, samy! Dvě ženy samy, co chcete, aby to dělaly! Zvláště když člověk není škaredý a je elegantní.
Nuže! Odevzdejme se!