Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 20. září 1875

Tak! Dva dny jsem nic nenapsala, zapomněla jsem na svůj deník, ale on sténal ve své bílé krabici a je tu zase.
V sobotu jsem vyšla s tetičkou, neviděla jsem d'Audiffreta a skoro jsem se nudila. Večer do divadla. Dávají „Jean le cocher", nudím se za tři lidi dohromady ve velké lóži u jeviště s tetičkou.
V neděli trávím čas malováním; malovala jsem portrét Olgy barvami, který byl jen načrtnutý uhlíkem; vyplnit ten velký ovál mi unavilo ruku, ale chtěla jsem malovat dál, vzala jsem další ovál stejné velikosti a dala pózovat Fredericka. To nebylo lehké, no ne!
S velkými potížemi jsme ho dostali na křeslo, pak přivolali Bagatelle a nechali ji hrát si s kamenem na koberci, zatímco Leonie zpívala, aby pobavila modela, a vyprávěla mu všemožné věci, aby držel hlavu nahoře.
[Na příč stránky: Nic z toho nebylo nikdy dokončeno ani pokračováno. Dala jsem se najednou do malování na dvě hodiny jednou, pak tři měsíce a
pak nic.]
Maluji ho v životní velikosti a jako bustu, jako člověka. Je nádherný zepředu, sedící a s vyplazeným jazykem. Konečně přichází procházka, jsem nespokojena se sebou, ne se svým obličejem, ale se sebou. Kolem zahrady je už několik kočárů.
(Dostala jsem své šaty a popíšu je postupně, jak je budu nosit.)
Saetone se nehnul od Američanky; je to do té míry, že hrozí, že se přihodí něco vážného.
Přichází věrný Fiouloulou a já s ním hovořím volně a prostě. Pak přichází patron, ten muž, kterého začínám nenávidět ne pro jeho tvář, ale pro něj samého.
Vedou s tetičkou dost živý rozhovor; viděla ho s pěti nebo šesti dalšími, k večeru na avenue de l'Impératrice, jak tancuje kolem kočáru, v němž byla dáma, zkrátka dáma. Smějí se a já se nemíchám do rozhovoru. Ptají se mě, jestli jsem viděla.
— Ne, co?
— Ano, neboť konečně, muž, který tancuje na třídě, to není přirozené.
— Ne, ale neviděla jsem, bylo to asi k večeru, neboť tetička se hodně smála a nechtěla mi říci proč.
— Ach! To je dobře, že slečna neviděla, neboť konečně, bylo to jednou náhodou, řekl.
Jsem v šatech, těch šatech s čtvercovým tablierem padajícím až na boty a s božsky ušitým živůtkem. Růžové punčochy a pantofle z juchtové kůže s hranatými, ale malými špičkami a řeckou prolamovanou výšivkou. Je to okouzlující. Jdeme až ke 47, kde bydlí Sapogenikoffovy; Nina je sama doma, dívky jsou u mě.
Dnes večer dávají „Hernaniho" od Huga, toho básníka tak nesympatického, ale přesto jdu do divadla; růžové šaty, účes Empire, necítím se pyšná, jako když vycházím obvykle, cítím se malá.
— Kterou lóži mám vzít? ptá se tetička.
— Kterou budeš chtít.
Bere první v prvním patře vlevo.
Zuřím, že jsem v obyčejné lóži.
Sál je dost plný a všechny krásné dámy Nice mi dělají tu čest, že se na mě dívají.
Říká se, že se o mně hodně mluví, zvláště od toho
hloupého Nicejce. Drama je odehráno tak příšerně, jak jen lze, nebudu se jím tedy zabývat.
Ve druhé přestávce přichází Fiouloulou a usedá za tetičku, pak d'Audiffret a usedá za mě. Zuřím sama na sebe; před tím sprostým a arogantním mužem s jeho posměšnými výrazy jsem hloupá, nevím, jak mluvit, nic mě nenapadá. Zkrátka připadám si ubohá, malá a hloupá! A přitom se zvláštně bouřím proti takovému stavu a smrtelně se hněvám na jeho příčinu. Ať si nikdo nemyslí, že jsem ohromena nebo plachá, že ho miluji, ne, ach ne, prostě jeho přítomnost mě rozčiluje a jeho výraz mě uráží a dělá hloupou. Ta nešťastná myšlenka, že mě považují za hloupou, mě pronásleduje! Je to strašný stav!
Aniž bych nenáviděla jeho tvář jako tu Polákovu, začínám nenávidět jeho. Cítím takový hněv proti tomu muži, takovou zlomyslnost, že je to podivné. Vypadá ubohý, jako Gioia po odchodu vévody; ztratil svůj šmrnc. A já se na něj hněvám o to víc. Přichází Saetone a já se směji jeho lásce k Američance. Jeho přítomnost mě trochu vzpamatuje, ale brzy zase upadám do své hlouposti.
Když odešli, přichází můj přítel Ricardo: mimo jiné se ptá, zda tu zůstáváme na zimu.
— Ještě se to neví, řekla tetička, kdoví, co bude letos v zimě.
— Tak ve vzduchu jsou plány.
— Ano.
— Ach! Tak jsou tu plány, to je pravda?! zvolá, naznačuje mě okem a s takovou intonací, že jsme se s tetičkou podívaly na sebe a okamžitě pochopily, o jakém plánu chtěl mluvit, aniž by nás osvítilo jediné další slovo.
— Jaký plán? pokračuje ten muž, spokojen, že se může dovědět, aniž riskoval nebezpečnou otázku.
— Plán odjet z Nice, řekla tetička, poté co se mnou vyměnila výmluvný pohled.
Muž viděl a uvěřil, my jsme pochopily, a naše oči.
Jsou divní!
Po tomhle večeru to bude ještě horší: po dva dějství a dvě přestávky bylo vidět toho muže tu stojícího za mým křeslem, tu sedícího, a co nejlepší, doprovodil nás při odchodu z divadla, a protože náš kočár měl zpoždění, všichni ti hodní Nicejci mohli vidět tetičku a Galulu a mě a d'Audiffreta, Emila, jak za nimi kráčíme pěšky
směrem k náměstí Masséna, kde jsme si vzaly fiakr, do kterého nás tito pánové usadili, a Girofla nadzvedl kapotu. Udělalo mi to jisté potěšení. Být na chvilku jako ostatní, ne samy a ubohé jako dříve.
Vracím se svrchovaně nespokojená se sebou i se všemi.
Jsem hloupá!
Ta myšlenka, že mě považují za hloupou, mě hloupou udělá.
Zdá se mi zvláštní, že se o mně mluví, že jsem hrdinkou jednoho z těch sňatků, které si veřejnost ráda vymýšlí.
Jak je svět ošklivý!
Jak jsou lidé malí!
Včera v [Škrtnuto: divadle] jsme měly lóži, kterou míval malý Chilowsky, lhostejné paměti.
Vzpomněli jsme na jeho stále stažené záclony.
— Jako paní Prodgersová onehdy, řekl Girofla, vůbec se jí nevyplatilo, že zatáhla záclony.
— Ano, vypískali ji, řekla tetička.
— Byla jsem ten večer v divadle, říkám, je to víc než dva roky.
— Byla tam s Miss Robensonovou, řekla tetička, usmívajíc se na d'Audiffreta.
— Ano, ano, jistě, řekl, ta hezká Američanka, ano.
— Poznala jsem ji minulé léto ve Spa.
— Tohle léto? zeptal se živě ten muž.
— Ne, minulé léto, vídala jsem ji v Nice před dvěma lety, ale teprve minulé léto jsme se seznámily.
A skoro jsem se v tom zamotala. Vzpomínám si velmi dobře na skandál v divadle. Paní Prodgersová a Robensonová byly obě natolik oblečené a dekoltované, že Collignon, která byla se mnou, vykřikla:
— Skutečně, vidět je takhle obě, člověk by je považoval za dvě kokoty!
A potom:
— Tady je, slečna Robensonová, doufám, že je nastrojená! Strávila dvě hodiny před zrcadlem, je hezká, ale omítnutá, omítnutá...
V lóži bylo několik pánů a dámám napadlo zatáhnout záclony. Ihned se z přízemí zvedlo několik osob a v okamžiku celé přízemí vstalo a obrátilo se k lóži s pískáním, bučením a
křikem:
— Proč stahujete záclony! Copak se tu děje něco špatného? Otevřete záclony!
Otřásla jsem se za ty dvě ubohé ženy, ale ony za dvě minuty se objevily v přední části lóže, roztáhly záclony, klidné, a zůstaly tak po celý večer, ale o trochu slušnější než obvykle.
Šla jsem se dnes ráno procházet v jedenáct, bylo příjemné teplo a vrátila jsem se na oběd, trochu unavená.
Potom nasedám do kočáru, jedu k Nině, přivedu Olgu k sobě a nechávám ji pózovat pro její portrét, který začíná být docela zdařilý.
Jsem k své malbě velmi přísná, ale nemohu si upřít velký talent. [Několik slov zrušeno] Je to poprvé, co pracuji podle přírody. Olga pózovala dvakrát, poprvé před dávnem a podruhé dnes, a portrét je skoro hotový. Není modelovaný, ale mohu to zvládnout? Poté, co jsem malovala jen rok podle ošklivých předloh Bensových maleb, které jsem kopírovala třikrát týdně, a s neschopným učitelem!
To, co jsem právě udělala, mě nesmírně povzbuzuje. Podobnost je dokonalá, malba je v plenkách, ale doufám, že to napravím.
Dovádím svůj model domů a scházím s tetičkou. Sotva uděláme třicet kroků, d'Audiffret se k nám připojí a po dalších deseti krocích i Chevalier.
Takto ve čtveřici procházíme pod okny Sapogenikoffových, plnými zvědavých hlav a hltajících očí. Usmívám se v duchu a pokračuji v rozhovoru s Chevalierem a naslouchám tomu, co říká d'Audiffret.
To zvíře má cylindr, slušný jedním slovem, a velmi hezký. Ptám se sama sebe, proč se tak neobléká stále: jako Nicejec je obyčejný, jako džentlmen je krásný.
Ptám se Chevaliera na novinky o Godardovi, zda mu píše a kdy se vrátí a co dělá. Chevalier mi odpovídá a začíná se zlomyslně usmívat a já, rafinovanější, než si kdo myslí, se ptám dál, pak náhle zrudnu, zakašlu, jako bych skryla červenání, a sklopím oči.
— Ach! Co to kašlu, to pan Godard za to může.
— Ach! Slečno, napíšu mu to, píše mi, že je
smutný, že mu chybí Nice, že si nikdy nemyslel, že mu bude tolik chybět atd. atd. — to mi odpovídá Chevalier, vidouc mě tak rozgodardovanou[sic].
To je zábavné; teď si bude myslet hlouposti a napíše je Désiréovi. Jsem spokojená! Nejsem dnes večer tak hloupá, smála jsem se a mluvila a ten muž mi nezavřel ústa; je mi volněji, chtěla bych, aby mi bylo úplně volně.
Tetička přes mé trojí včerejší naléhání nepozvala ty krásné psy k nám.
Nevím, jaký skrytý důvod má, neboť se svým zvláštním výrazem mi říká, že zapomněla; dnes večer jí říkám svůj nápad a vracím se celá rozzlobená. Tím svým odporným výrazem mě nakonec znervózní a přiměje mě myslet, že tu vážně něco je.
Blízko našich dveří, už samy, vidíme Gioiu s jejím pánem. Napůl vylezla z kočáru a dlouho se otáčela, stále se na mě dívala, dívala se jak nikdy. Tetička říká, že to je proto, že jí řekli, co říkají všichni, jí v prvé řadě, a vskutku oprávněně.
To vše mě rozesmívá a ráda tu špatnou pověst potvrzuji.
Myslím, že Olga je pěkně chycená, přiskřípnutá, jak by řekl Fiouloulou; čtyři hodiny v kuse nepřestala povídat o tom muži, a co udělal, a co řekl, a kolikrát přešel po Promenádě a jak byl oblečený. A je při tom červená a rozohnělá. Ubohá!
Baví mě, protože její rozhovor mě zajímá, a pak — smějíce se obě a nasazujíce lhostejné a posměšné výrazy — chodíme čas od času se podívat, co se děje na hoře, tam nahoře, pod záminkou pohledu na Leoniinu práci: stojíme za ní u okna a pak vbíháme ke mně a vybuchujeme smíchy.
Poslouchejte, co vám řeknu, vy, kteří nikdy nebudete číst tento deník: zašla jsem příliš daleko v představách i ve skutečnosti, abych couvla, příliš jsem přemýšlela, příliš psala, příliš se smála, příliš říkala, příliš prováděla hloupostí kvůli tomu muži, abych ho nechala na pokoji. Jeho lhostejný výraz mě přivádí k hněvu, uráží mě. Chci toho muže, chci ho, musím ho mít! Kdyby mě stihla bolest a svrchovaná urážka nemít ho teď, nuže pak bych si ho vzala později, a to jinak než teď.
Ale později by to bylo ponížení; nechtěl by si mě vzít za ženu (nikdy bych nesvolila, ale může si přát, ne?) a slitoval by se nade mnou; potom, když člověk bere kohokoliv, vdaná žena není břemeno a lze si ji vzít, aniž by ji miloval.
Ach! Ale kdybych byla donucena čekat na tu dobu, odmítla bych ho nedůstojně a ne... zkrátka... jak říci? a ni..., jedno, a ne... teprve poté, co bych ho dohnala k zoufalství, dovedla bych ho až k pistoli, a teprve pak bych mohla, bez obavy z ponížení. Ach! To jsem komická!
Ach! Jak je člověk ubohý, když takto velkolepě přemýšlí a nemá nic!
Zabte mě, ale nepřinutíte mě k rozumu, a do sedmdesáti let budu stále čekat. Ve mně jsou dvě já: jedno, které říká ano, a druhé, které říká ne. Z toho neustálého boje mých dvou já plyne, že nevím, co si myslet. Neboť se mi zdá neuvěřitelné, že to vše praskne jako mydlová bublina. Dělala jsem si plány, ty přece nemohou jít k čertu!
Konečně, první já říká, že se něco stane, a druhé já, že první je blázen a hlupák.
Je to já č. 1, kdo mluví; říká, že ten muž, přestože předstírá, že se ke mně chová jako ke všem, se ke mně nechová jako ke všem, že má výraz, ve kterém by se člověk neměl mýlit, že i když mluví k ostatním, mluví ke mně, a když mluví ke mně, nabírá zvláštní tón, tichý a vážný. Zkrátka že je to nesmírný pózér, roué, ale že ho zajímám víc, než si myslí, a že to skončí, jak chci.
Řeč já č. 2 je kratší, jasnější, výraznější: říká, že jsem husa, že je to žalostné a nafouklé a ošklivé si představovat věci. Že neexistují, že nebude nic a že je třeba být zticha.
Snadno se pochopí rozpaky mého celku, poznavše rozkol panující mezi mými částmi. Jeden den se kloním k jedné, jiný den k druhé. Nakonec to musí skončit: [slova začerněna:] byla bych zvědavá, kdo zvítězí: č. 1? č. 2? Kdo z těch dvou.
Nuže, uvidí se, uvidím potom. A pak odjíždím do Říma a velmi se bojím, že to s tím odjezdem skončí.
Zatraceně! Bylo by to urážlivější, než si kdo myslí, urážlivější, než si myslím sama, a hlavně do budoucna to bude skvrna na mé kariéře, na kterou si vzpomenu jen se studem!