Pondělí 13. září 1875

Pojďme, ať trochu sesbírám myšlenky! Čím víc mám co vyprávět, tím méně píšu. To proto, že jsem netrpělivá, podrážděná, když mám mnoho co říci.
Jaký život, jaký ruch, hudba, zpěv, křik všude. Cítím se tu dobře, lidé kolem mě jsou jako já.
Jedni, jak říká Wilkie Collins, žijí vsedě, druzí za chůze a další konečně za běhu. Já žiji za běhu.
Nejedeme nikam zvlášť, ale projíždíme celé město v landau a v parádě. Ach! Jak miluji ty temné domy, ta průčelí, ty sloupy, tu masivní velkolepou architekturu! Styďte se, architekti francouzští, ruští, angličtí, schovejte se pod zem!
Ty laciné paláce Paříže, propadněte se, sesypte se pod zem!
Ne Louvre, Louvre je nekritizovatelný, ale vše ostatní. Nikdy se nedosáhne té nádherné velkoleposti Italů. Udělala jsem velké oči, když jsem viděla obrovské kameny Palazzo Pitti! Město je špinavé, v hadrech, většina domů je skoro v troskách, ale kolik krásy!
Viali Galileo, Machiavelli a Michelangelo jsou obdivuhodné. Porte Sante!
Ó město Dantovo, Medicejských, Savonarolovo, jak jsi plné nádherných vzpomínek pro ty, kdo myslí, kdo cítí, kdo vědí!
Kolik mistrovských děl! Kolik skoro-ruin!
Ó ničemo králi! Ach! Kdybych byla královna!
Jedeme na Cascine a zastavujeme před tou restaurací, kde je zvykem zastavit; pánové přistupují ke kočárům a hovoří s dámami. Byli čtyři a vsadím se, že to jsou florentští Saetone, Girofla, Fiouloulou a Danis.
Tetička vychází sama večer, podívat se do obchodů, ale po půl hodině se vrací. Dva muži ji sledovali až k hotelu.
Ach! Jak je tu krásně. Až navečer se vychází, zpívá, křičí! Jak miluji tenhle život živý, tajuplný, poetický!
Projely jsme kolem vily Demidoff.
Jaký šťastný muž! Nechápu, že člověk může myslet na muže, který nemůže dát bohatství, jméno, lesk.
Přinejmenším já nemohu. Ostatní ať si dělají, jak chtějí.
Jsme tu jako v divoké poušti, jako Dante per una selva selvaggia. Nikoho tu neznáme, to je vrchol nepříjemnosti. Nevím, kam se chodí, jaké slavnosti jsou, nic, nic, nic!
Ale jak řekl jakýsi ruský básník: naše štěstí je v ubohé nevědomosti. Je to pravda, nic tu nevím a jsem více méně klidná. Velmi bych se hněvala na osobu, která by mě vytrhla z té ubohé nevědomosti, která by mi řekla, že tamhle je bál, tady slavnost. Chtěla bych tam být a trápila bych se.
Jak jsou v Nice komičtí! Přišla Daniloffová a říká, že se mluví o svatbě mezi mnou a Hectorem. Tetička se na to začala ze všech sil podávat Hectora.
— Samozřejmě, samozřejmě, říkala Daniloffová, to nejde, jestli je to tak zkaženec, ať si ho čert vezme.
A vypráví všelijaké věci a jako důkaz rozmařilosti a bláznovství řečeného mladíka, tak zkaženého, vypráví, že si často vezme krasavici z ulice, dá jí večeři v London House, směje se, baví se, pak po ní hodí pětistofrankovku a řekne:
— Jdi pryč, ty si myslíš, že od tebe chci ještě něco jiného! Dal jsem ti najíst a to je vše, jdi pryč!
To je ono! To zavání velkým pánem. To se mi líbí víc, než bych dovedla říci.
Píšu a tam dole na náměstí se zpívá, hemží se to, směje se,
křičí!
Ach! Jak je to krásné!
Nemáme chuť jít spát, chtěli bychom žít v noci a spát ve dne.
Napsala jsem Alexandrovi, aby mi poslal koně. Nejsou nad ruské koně. Svítí nádherný měsíc a náš hotel je na jediné části Arna, která není ošklivá a vysušená jako nádherná řeka Paillon v Nice.
Jsem bez sebe; na zítřek návštěvy galerií, paláců.
Ach! Jak se tu krásně žije!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky, citát z Dantovy Božské komedie (Peklo I, 2): „temným a divokým lesem."