Úterý 21. září 1875

Včera jsem sotva deset minut ležela v posteli, když se začala rojit spousta rýmů a nedala mi pokoj, dokud jsem nevstala, nerozsvítila svíčku a nezačala psát:
Přejděme nyní
K nezkrotnému pánu hradu
Mladíku neskonale bláznivému
Hned bohatému, hned chuďasovi
Sladké jméno mu Emile
Je tak svěží, tak růžový
Ten nádherný hlupák
Jenž nemyslí než na svou pózu.
Každý den v týdnu
Oblečen jako hodný Nicejec [Koncept: nicart]
Svou osobu vláčí
Ulicemi sem tam
Ale když přijde neděle
V obleku, ve velkém klobouku,
Jak Godard tahaje si rukáv
Velice pěkně dělá krasavce.
Bez [Koncept: ducha] úspěchu a bez dobytí
[Koncept: se cítí] Se staví do role Dona Juana
Ten hezký hoch tak hloupý
[Koncept: Ten tvor domýšlivý a hloupý]
A někdy se člověk splete.
Říká se, že každé slečně
Hned dělá dvůr
Že je lstivý a nevěrný,
Ten pán z Věže!
Říká se dokonce, že mnohé dámy
Z vyšší společnosti i z polosvěta
[Koncept: odpověděly na jeho plamen]
Jsou ochotny zaprodat své duše
S tím roztomilým hochem
Na dvě stě mil daleko
Považován za nejgalantnějšího...
Ale lze věřit světu
Svět je tak zlý!
Toto je určeno k nahrazení toho, co je v nicejské revui, sepsáno ve Schlangenbadu.
Sotva jsem to napsala, pero žádá, abych psala
dál — co? Podívejme se.
Žalozpěv Tam nahoře, tam nahoře na kopci / Podívejte se na ten krásný zámek / Není to stará zřícenina / Ale zámek celý nový a krásný / Měl jsem nádherné terasy / S obrovskými kaštany / Měl jsem velkou zrcadlovou skříň / Kuchyni a kuchaře / Měl jsem koně i kočáry / Kočího a livrej / Měl jsem krásná dobrodružství / Maitres titulované / Měl jsem otce, nevlastní matku / Měl jsem tři sestry, měl jsem psa / Ale jednoho dne tatínek, rozzloben, / Vypálil! A nezůstalo nic. / Měl jsem šedou redingotu, / Měl jsem lakované boty, / Měl jsem tak bílou košili, / Měl jsem prsty plné rytých prstenů, / Měl jsem bílou kravatu, / Jinou zelenou, cylindr, / Každou neděli jsem byl tak hezký! / Jsem zoufalejší než Hekuba / Měl jsem četný doprovod, / Měl jsem Andriota, Galulu, / Měl jsem hliněný hrnec, / Litujte ubohého Giroflu. / Měl jsem hůl velice módní, / Kterou jsem mával jako puškou, / Měl jsem v pokoji komodu, / Ach! Bože, jak jsem byl roztomilý! / Zajímal jsem všechny krasavice, / Pořádal jsem večeře na svůj účet, / Ach! Mé šípy byly kruté, / Ano, já jsem byl velký d'Audiffret! / V divadlech, v restauracích, / V kavárnách jsem byl pánem, / Měl jsem pronikavé pohledy... / Už mě nelze poznat.
Byl jsem překvapivý, velkolepý / Byl jsem všude ten nejšvihácejší. / U zahrady, ve dnech koncertů / Všichni mě shledávali velmi svůdným.
Velká kavárna de la Victoire / Od chvíle, co mi zámek uletěl / A ztratila svou hvězdu, svou slávu: / Byl jsem její hlavní oporou.
London House zavřel svou bránu
A Maison Dorée se otřásla
A vítr mou píseň odnáší
A hodiny na Věži sténají
Tam nahoře, tam nahoře na hoře
Vidíte dobře ten krásný hrádek
Tady mám zámky jen ve Španělsku / Jsem ve třetím patře hotelu.
Tento žalozpěv se zpívá na melodii „Madame l'Archi-duchesse".
„Kam jdu, to my nevíme, Madame!"
Ten žalozpěv nikdy nedokončím, našla jsem ještě další rýmy. Opíšu ji do následující knihy; baví mě a hlavně se vyrábí tak snadno, že je to potěšení.
[Na konci sešitu 43 je šest stran konceptu předcházejících veršů s drobnými obměnami. Tyto strany jsou přeškrtány.
Následující verše z konceptu Marie nepřevzala do konečné verze:]
Měl jsem milionářského příbuzného
Který, myslím, býval vetešníkem
Který mi odkázal všechny své peníze.
Ale jeho bohatství je zapomenuto.
Měl jsem dobromyslnou tetu
Která mi chtěla dát mrzáka.
Měl jsem strýce ve starém městě
Který mi také odkázal svůj oblek [?]
Ale jsem jen imbecil
A z toho mi nezůstalo nic
Projel jsem všechna ta jmění,
Hrál jsem a rozhazoval
A nezůstalo mi z nich ani jedno,
Jsem naprosto obrán. Po tak bohaté hostině / Moje rozmarná povaha
Udělala ze zámku sousto / Jako z dobrého a tlustého
Úterý
J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu]
Kniha 44.
od úterý 21. září 1875 do soboty 25. září 1875
Nice, Promenáda Angličanů 55 bis, v mé vile.
21. září 1875 — pokračování
Žalozpěv Giroflův
Tam nahoře, tam nahoře na kopci / Podívejte se na ten krásný zámek, / Není to stará zřícenina, / Ale zámek celý nový a krásný. / Měl jsem nádherné terasy / S těmi obrovskými kaštany, / Měl jsem velkou zrcadlovou skříň / A skříňku plnou bot, / Kuchyni a kuchaře, / Měl jsem koně i kočáry, / Měl jsem kočího a livrej, / Měl jsem milostná dobrodružství, / Měl jsem maitres titulované, / Měl jsem otce, nevlastní matku, / Měl jsem tři sestry, měl jsem psa, / Ale jednoho dne tatínek, rozzloben, / Vypálil! A nezůstalo nic. / Měl jsem šedou redingotu, / Měl jsem lakované boty, / Měl jsem tak krásnou košili, / Měl jsem prsty prsteny ozdobené, / Měl jsem bílou kravatu, / Jinou zelenou, cylindr,
Každou neděli jsem byl tak hezký, / Jsem zoufalejší než Hekuba. / Měl jsem četný doprovod, / Měl jsem Saetona, Galulu, / Měl jsem hliněný hrnec, / Litujte ubohého Giroflu! / Měl jsem hůl velice módní, / Kterou jsem mával jako puškou, / Měl jsem v pokoji komodu, / Hrome! Jak jsem byl roztomilý! / Pořádal jsem večeře na svůj účet, / Ano, mé šípy byly kruté, / Ach! Já jsem byl ten velký d'Audiffret! / V divadlech, v restauracích, / V kavárnách jsem byl pánem, / Měl jsem ty pronikavé pohledy... / Už mě nelze poznat! / Byl jsem překvapivý, velkolepý, / Všude jsem byl ten nejšvihácejší, / U zahrady, ve dnech koncertů / Mě shledávali velice svůdným. / Měl jsem milionářského příbuzného [Škrtnuto: Který mi odkázal]
Ale jeho bohatství je zapomenuto, / Měl jsem dobromyslnou tetu, / Která mi chtěla dát mrzačku, / Měl jsem strýce ve starém městě, / I ten mi odkázal svůj majetek, / Ale jsem jen imbecil / A zase už nemám nic. / Projel jsem všechna ta jmění, / Sázel jsem, hrál, rozhazoval, / Snáším mnohá neštěstí, / Jsem naprosto obrán. / Po tak bohaté hostině / Udělal jsem ze zámku sousto, / Jsem bytost velmi rozmarná / A to byl můj poslední zákusek. / Velká kavárna de la Victoire / Od chvíle, co mé bohatství uprchlo, / Ztratila svou hvězdu, svou slávu
Byl jsem její hlavní oporou.
London House zavírá svou bránu
A Maison Dorée se otřásá
A vítr mou píseň odnáší
A hodiny na Věži sténají.
Tam nahoře, tam nahoře na hoře / Vidíte dobře ten krásný hrádek! / Já mám zámky už jen ve Španělsku... / Jsem ve třetím patře v hotelu.
„Někdy přidejte a často mažte." Já přidávám stále a mažu zřídka.
Mstím se touhle ubohostí Giroflovou.
Potkaly jsme ho dvakrát; ve velkém klobouku je tak hezký, že mě to rozčiluje.
Byly jsme u Sapogenikoffových, ale ty už nevycházejí, nelze je z domu dostat, a byt na Promenádě jim, myslím, stoupl do hlavy.
Nudím se, že nevidím nikoho.
Sapogenikoffovy se šíleně zajímají o Giroflu; jejich kočí je pramen, z něhož čerpají informace.
— Ještě jedno jmění k projezení pro pana Emila, — řekl jim kočí, když přijížděli k textilnímu obchodu Audiffret frères; říká se, že je to jeho strýc.
Jaký šťastný darebák. Projel s tatínkem dvě nesmírná jmění, a pokaždé, když je na dně, spadne mu dědictví z nebe.
Otec dal postavit dům; nelíbil se mu, dal ho zbourat; pak stáj, totéž; pak studnu, opět totéž.
To připomíná Caesara, jak dává strhnout svou velkolepou vilu. Otec je muž, jak je mám ráda, a syn ve všem kopíruje jeho okouzlující výstřelky. Líbí se mi to, to se mi zamlouvá.

Poznámky

Pozn. překl.: Citát z Boileauova Umění básnického (1674), klasické příručky poetiky.