Pátek 10. září 1875

Komáři mě v noci probudili desetkrát; vstávám trochu bledá, ale silná a v pohodě.
Ach! Angličané dobře vědí, co říkají slovem home. Ať je jakýkoliv, domov je nejpříjemnější místo. Vůbec to nezávisí na pohodlí, na bohatství, neboť podívejte se třeba na náš dům: vše je vzhůru nohama, sotva nejnutnější nábytek, nepořádek, spoušť, a přesto je mi tu dobře, jsem tu doma. To proto, že je to moje, moje, moje!
Zapomínám i na své starosti, šaty se mi zdají dobré. Ó Nice! Nikdy jsem si nemyslela, že ji budu znovu vídat s takovými city. A kdyby mě byli slyšeli klít a proklínat ji od Marseille, řekli by, že ji nenávidím; je to můj zvyk špatně mluvit o lidech a věcech, které miluji.
Celá v bílém a zahalená dlouhým závojem z bílého tylu jdu na Promenádu se svými dvěma psy. Jsem tak znechucena muži, že mi zbývají jen psi. Právě jsem dostala dopis od Fostera; poslal mi hru Aunt Sally a luky a šípy, Archery, to je v módě v Anglii, ale naše účty jsou uzavřeny.
A ten dopis jsem nečekala, tady je připnutý špendlíkem:
Víte, že pro Angličana je hodně, co mi tu říká. Dlouho jsem ho neviděla. Přijel do Nice na
osm dní, ale zrovna v těch osmi dnech jsem byla v Paříži. Co mi záleží na tom muži zpoza moří! Říkám hlouposti, i kdyby byl
Vine Cottage
Roehampton Vale, S. W.
3. září 1875
Má drahá slečno de Bachkirtseff
Doufám, že zásilky, které jsem vám poslal z Londýna, dorazily bezpečně do Nice, a že s lukostřeleckými sadami se z vás stane slavná střelkyně, která bude svými šípy zasahovat tolik zásahů do středu jako svýma [roh odtržen]; dal jsem si trochu práce, abych vám poslal Viktora, lukostřelecké sady a Aunt Sally, jejíž dýmku, doufám, dokážete roztříštit, a jako odměnu za mé potíže doufám, že mi pošlete svou fotografii. Se srdečnými pozdravy vám i ciobele a s láskou Viktorovi.
Upřímně váš
A. Foster
zpoza pekel, stálo by mi to za to. Jsem tak marnivá, tak dychtivá po jakémkoli výboji.
Myslím, že jsem řekla, že jsem vyšla ven, ano, to je ono. Je zamračeno, ale krásně. Zdá se mi, že mě tu každý vesničan poznává, mám chuť mluvit se všemi těmi lidmi. Nepotkávám nikoho; cestou kolem lázní Georges se zastavuji pohovořit s matkou Georgesovou.
Prosí mě, abych se přišla koupat, abych jí přivedla lidi.
Loni, když jsem se vrátila do Nice, udělala jsem stejnou procházku, naprosto stejnou jako dnes ráno: Rok! Den! Minuta! Bože, jak čas ubíhá. Ta procházka je jako finále uplynulého roku a začátek toho, který přijde a který uběhne taky tak rychle, tak rychle. Kráčím mlčky a bílá jako stín, sbírajíc své vzpomínky roztroušené po celé Promenádě. Nice je pro mě Promenáda Angličanů. Každý dům, každý strom, každý telegrafní sloup je vzpomínka dobrá či špatná, milostná či všední.
A teď ať nikdo nehledá za každým slovem toho hezounka z Nice. Jistě, je tu, ale jiné vzpomínky převažují. Zdá se mi, jako bych se vracela ze Spa, z Ostende, z Londýna, vše je jako tehdy. V domě je dokonce ten pach dřeva, který je vlastní novému nábytku.
Chci vidět Saetona a společnost. Doručili nám jeho
vizitku; přišel dvě hodiny po odjezdu tetičky do Paříže. Je tu chyba k opravení: d'Audiffret — kdybych mu vzala předponu? Co říkáte? Mám chuť; pohrdavější je jen Audiffret bez předpony. Nuže tedy — je to tak, že Audiffret nepřišel navštívit tetičku, jak napsala, ale přišel za ní promluvit na koncertě, pak jeli do Monaka a nazítří v šest hodin odjel do Paříže.
Dala jsem snést olejomalby karikatur a pokusím se udělat Audiffreta; jenže je hezký a je obtížné zachytit podobu a zároveň ho zesměšnit.
Ach! Podívejte, uděluji lépe, nechám-li ho u čerta. Jsem tak nesmírně žalostná, když o něm mluvím.
Vycházím s tetičkou, ze všech sil si přejíc potkat ty pány, mé Nicejce.
Viděla bych je s dojetím. Na nábřeží Masséna Galula vítězoslavně sundává a mává kloboukem.
Jdu ke svým Gráciím, beru je s sebou, obědváme, tatínek mě přivádí k zuřivosti. Jdu k sobě nahoru, udělám si rozkošný účes à l'Empire a oblékám si bílé šaty, šaty z portrétu. Jsou to velké bílé šaty jako na sochách, rukávy s velkými klopami, které vyhrnuji nad lokty, vpředu kulatě dekoltované a trochu vzadu, aby bylo vidět základ krku, se širokou padající valencienskou krajkou. Volný oděv je v pase sevřený stuhou a pod hrudníkem také dvěma stuhami přišitými pod každým ňadrem a vpředu svázanými prostým uzlem. Bez rukavic, bez šperků. Jsem ze sebe nadšená.
Má hruď vysoká a zázračně bílá a volná pod tou bílou vlnou, mé bílé paže. Ale bílé! Mé malé a jemné ruce! Jsem svěží, jsem živá.
Jsem opravdu v Nice? Je to možné! Nemůžu z toho přijít. Jedeme do Théâtre Français se svými Gráciemi elegantními a půvabnými. Skutečně! Je to jedno z velkých uspokojení mého života. Být sama sebou tak, jak to mám ráda, v krásné lóži u jeviště v přízemí se svými dvěma Gráciemi hezky oblečenými, v Nice, v mém divadle. Všechno tu je moje!
Sotva jsme vešly, Fiouloulou se vrhá do lóže a zůstává co nejdéle.
Vypadá to, že několik Nicejců, které neznám a kteří znají mě, mu řeklo, že mě viděli v Bouloňském lesíku, mezi nimi Hector. Hector vyprávěl, že jsem se ho ptala, kde se kupují nejlepší slunečníky. Říká to všem, a to
mě obtěžuje.
— To mi dává ubohé mínění o jeho duchu, říkám, nic duchaplnějšího k vyprávění nenašel!
Chyť si to, ó Hectore! Užívám si, dýchám, obdivuji se v zrcadle lóže. Dívají se na mě, já se nedívám na nikoho.
Konečně přichází Saetone jako bomba.
— Ale já jsem to nečekal, volá, ale to je jako úder hromu!
— Jak to, že přicházíte teprve teď, hodinu jsme v lóži! Ach! Pane Saetone, nechci se na vás dívat! A zakrývám se vějířem.
— Ale slečno. Ach! Řekněte mi alespoň, řekněte mi jednu věc, zůstáváte?
— Ne!
— Ach! pronese žalostně.
Mluvím, povídám, jsem nadšená ze všeho a ze všech, vše mě uchvacuje.
Konečně se mě přijdou zeptat, zda jsem viděla Giroflu.
— Ano.
— A co dělá?
— Myslím, že se baví.
— Ale viděla jste ho?
— Ano, v Bouloňském lesíku.
— Viděla jste ho, hodně viděla? A říkaje to, Merkur mi hledí přímo do očí.
— Ale ne, říkám, snášejíc ten pohled velkýma nevinnýma očima, viděly jsme ho v Bouloňském lesíku.
— Ach!
— Víte, pokračuje můj strýček, má sem přijet, dostal jsem od něj depeši, v pondělí tu bude. Podívejte, myslím, že tu depeši mám u sebe. Ukážu ji, bude to sladké potěšení pro Girofle, řekl, obraceje se moudře k Olze.
— Jak žijete s ním, říkám, dává vám vědět o každém svém kroku.
— Ale ano, Bože, několik let už tak žijeme, přátelství, přátelství; ale tady je depeše — a předstírav, že ji hledá, ukazuje mi modrý papír.
— Dejte, říkám.
— V pondělí přijíždím do Nice. S pozdravy, celý váš. Audiffret.
— Dobře.
— Tak vy odjíždíte, řekl Merkur, jako by po
depeši se něco změnilo.
— Ale ano, pane, zítra, zítra, zítra, ale ano!
— Ale vrátíte se?
— Ano.
— A řekněte mi, za jak dlouho se vrátíte, vážně. Maximum, ale pravdu!
— Maximum je sedm dní.
— Ach! pronese, jako by chtěl říct: výborně, vím, na čem jsem.
Ten drahý Merkur.
Skutečně nevím, co si myslet. Měl se do Nice vrátit za čtrnáct dní, a hle, přijede za dva dny.
Nepomáhám se radostí, že jsem opět ve svém milém městě! Jsem doma, doma, doma! Nic se s tím nedá srovnat. I kdyby ti kolem mě neměli ani ducha, ani nadšení, zdá se mi, že bych jim ho dnes večer dala; mám ho dost pro všechny.
Nebojím se jako v Paříži, že se na mě budou dívat hrubí muži; jsem sama v sobě královnou.
— Je to dostihy s překážkami, tetičko, říkám, když Saetone odešel.
Říkám to ne proto, že tomu věřím, ale abych se pochlubila.
Ostatně dnes večer ochotně uvěřím čemukoliv. Ach! Bože, je to opravdu pravda? Jsem v Nice?
Ó Nice, nevděčnice! Já, která tě tak miluji! Proč mě společnost tak trýzní!
Znovu vidím dva kupidy Enoteasa a Fiouloulou s dojetím, s radostí. Nikdy, zdá se mi, jsem se necítila tak dobře.
Vycházím z divadla volná, šťastná, neschovávám se jako v Paříži, nebojím se ničeho, tady mě znají.
Co bych řekla, kdybych mohla mluvit o Paříži jako o Nice! To by bylo příliš krásné. Ale pojďme domů.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „home" — Marie poukazuje, že francouzština nemá přesný ekvivalent anglického slova vyjadřujícího pocit domova (nikoli jen domu).
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Aunt Sally" — anglická pouťová hra, při níž se házejí předměty na dřevěnou hlavu.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Archery" — lukostřelba.
Pozn. překl.: Fosterův dopis je celý anglicky. V originále: „My dear Mlle de Bachkirseve / I trust the packages I sent to you from London arrived safely at Nice and arrow that you have the archery sets that you will become a famous markswoman making as many bull eyes with your arrows as you do with yours [roh odtržen], I have been at some my little trouble in sending you Victor the Archery sets and Aunt Sally whose pipe I trust you will be able to smash, and in repayment of my trouble I hope you will send me your photograph. With kind regards to yourself and ciobele and my love to Victor. / Very sincerely yours / A. Foster"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „steeple-chase" — dostihy s překážkami; Marie naznačuje, že Audiffretův spěšný návrat je soutěž o ni.