Pátek 5. ledna 1877

Na vévodu z Hamiltonu si vzpomínám jen proto, abych si řekla, že jsem na něj zapomněla — tato úvaha mě napadá v souvislosti s tím, co jsem o něm říkala Pietrovi.
Byla jsem v Římě — a je to, jako bych tam nebyla. Přesto se zdálo, že jsou všichni, které jsme potkali, rádi, že nás opět vidí — a stále vidím vlídnou tvář Potechinovu, s nímž jsme jednoho večera šly na Skating — pořád v naději, že tam najdeme Antonelliho, neboť právě večer se tam schází špatná společnost. Dali nám královskou lóži — ale nikdo tam nebyl… Procházka na Pinciu prvního dne v roce, krokem pro množství kočárů, mezi dvojitým špalírem mužů, je mi vždy potěšením. Napínám uši a slyším ty nejlichotivější poznámky. Bog — hrabě de Pominsky vlastním jménem — vrhá své zamilované pohledy víc než kdy dřív. Ta drzá bestie není bez půvabu — ale stačilo by mi vědět, že o mně pronesl sebemenší, byť sotva nevlídné slovo, abych ho nenáviděla nadmíru. Pozoruhodná věc — po těch osm dní v Římě jsem měla plný hlas; sotva jsem přijela do Nice, mám zase žábu v krku.
Abych zkrátila čas, spala jsem do jedné hodiny — a u oběda mě zastihli v županu hrabě Merjeewsky a jeho matka. Jsou v Nice již několik dní a přicházejí často.
Nechala jsem Broussaise chrlit jeho nejextravagantnější vtipy a po jedné z nejbouřlivějších večeří jsem odešla. Hraji roli uvězněné opice, k níž se každý přiblíží, prostrčí mřížemi hůl nebo deštník — a když opice předvedla své nejkrásnější skoky, nejpropracovanější kousky a ty nejzuřivější grimasy, vzdálí se s úsměvem na návštěvníka, jemuž chtěl to zvíře ukázat.
Pak se lidé slitovávali nad osudem ubohého Émila — zruinovaného Saëtonem, Crescim a dalšími. Ještě v Římě jsem napsala akrostich, který jsem poslala do Petrohradu.
Émile za pár dní Mňoukat bude, neboť supi, I věž mu sprostě prodávajíce, Lumpárnu by mu provedli. Ejhle — jaký propadák?
Quo vadis po té slovní hříčce? A komu se bude dvořit?
Úžasný zástup Dam, jež, aby I svou lásku odškodnily, Freneticky věží lomcují.
„Fuj, ty lotře zatracený,“ křičí, „dobrý den!“
Rač nám vrátit srdce, hrozný Giaure, Ech, a pak táhni do nějaké pece Tam se zastrčit… ó Trubadúre!
A pak píseň o návratu ze Srbska — nebo spíše scéna.
1. jednání
Girofla v tureckém županu a v pantoflích — jde poskakujícím krokem a zpívá. Scéna se odehrává mezi náměstím Masséna a orientálním obchodem.
Vracím se, ó křesťane, z těch míst veselých a zářivých — neznaje zeměpisu ocitl jsem se na místě jiném než Srbsko.
(Zastaví se, a jako by si vzpomněl na něco rozkošného, usměje se a plácne se do kolen.)
Jaké krásné počasí. Ach! Satane — byl jsem u Sultána! bis.
Ušetřím vám zbytek.
Tedy dnes večer bylo velké přijetí v mém apartmá — osvětleném jako vždy. Miluji světla. Mezi přítomnými osobami vysokého postavení bylo možno spatřit paní Anitchkoffovou se třemi dcerami, generála Bibiho, slečnu Collignon, Walitského, Dinu, tetu a mámu. Seděla jsem u krbu, opřená o příruční stolek — nohy po královsku opřené — s čepcem Marie Stuartovny na hlavě; ne nohy — já. Nohy mi vězí v červených střevíčcích, které zhotovil Rubini po vzoru egyptské obuvi, jež mě zaujala v „Aïdě“.
Snad si myslíte, že jsem zklamaná, že jsem neviděla Antonelliho. Nu, mýlíte se. Nemám mu co říci — pro tuto chvíli by z toho přišly jen výčitky.
„Já, výčitky? Později.“
Přesto je hrozné, že existuje muž, který si o mně myslí to, co si Antonelli má plné právo myslet — a se znalostí věci.
Ó šílenství, ó ponížení, ó zatmění rozumu.
Má vina.
Pochybnost, klam, podvod, útlak. Hle, můj život vyjádřený v ušlechtilém jazyce.
Nacházím novoroční dopis od Berthe a sáček fialek, jaké se najdou jen v Nice, od Ricarda.
Jedině Nice je mi k užitku. Nejsem roztěkaná — trávím život vědeckými a historickými výzkumy, učím se tolik věcí, které neznám.
A tu… přichází šílená touha mít nádhernou pracovnu plnou vzácných knih — a trávit v ní většinu času.
Proto chci do společnosti: najít bohatého manžela a odevzdat se studiím, stýkat se s učenými muži, se spisovateli, s umělci. Proto.
A vy to přisuzujete touze ukazovat šaty!
Ani trochu jimi nepohrdám — naopak. Fyzický přepych je nezbytný pro přepych mravní.

Poznámky

Pozn. překl.: Akrostich — počáteční písmena veršů celé básně dávají E-M-I-L-E a dále Q-A-U-D-I-F-F-R-E-T, tedy jméno Émila d’Audiffret (s „Q“ z výplňkového „Qu’onc“ na místě „D’“). Překlad zachovává tatáž počáteční písmena a smysl veršů; Mariin jednotný rým na -our (jours, vautours, tour, four, cour, amour, bonjour, Giaour, Troubadour) převést nelze. „Supi“ jsou věřitelé, kteří Émilovi rozprodávají majetek. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „En voilà un four?“ — „four“ je doslova „pec“, v divadelní mluvě propadák, fiasko; k téže „peci“ se vrací závěr básně („táhni do nějaké pece“). ↩
Pozn. red.: „Giaour“ — nevěřící; termín z osmanské kultury, popularizovaný Byronovou básní „Giaour“ (1813). Zde: bezbožný svůdce. ↩
Pozn. red.: „Girofla“ — Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffreta, převzatá z Lecocqovy operety „Giroflé-Girofla“ (1874); scénka se vysmívá jeho návratu ze Srbska. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Culpa mea.“ — z katolické zpovědní formule mea culpa. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Dubium, illusio, deceptio oppressio.“ ↩
Pozn. red.: „Pracovna“ (francouzsky „cabinet d’études“) — pánská pracovna či soukromá knihovna; tradičně mužská doména vyhrazená vážné intelektuální práci. ↩