Sobota 6. ledna 1877

Na Skatingu jsem potkala kněžnu Souvoroffovou, která mi… zopakovala o Tutcheffové totéž, co onehdy u Mortierů. Bylo to v souvislosti s tím, co jsem říkala o Nice.
Je to město klevet a pomluv — to jsem se dozvěděla při návratu z Říma.
A všechno jsem jí vyprávěla.
„Nevšímejte si těch klevet,“ řekla, „a nepřátele si získávejte laskavostí.“
Bihovetz, když viděl, jak s kněžnou dlouho a přátelsky rozmlouvám, se celý rozplýval v úsměvech a souhlasném přikyvování. Od kněžny se ani nehne.
Když jsem klouzala dál, uslyšela jsem dvojí: „Dobrý den“, slečno, jak se máte? Byli to pan a paní de Lewinovi. Pozdravila jsem jen zlehka, snad neprávem, ale jsem ke všem příkrá, abych potom nemusela litovat.
Při odchodu jsme narazili na Audiffreta.
Jak se mohu ukázat v Nice?
Ó, jaká strašná věc je stydět se sama za sebe!
Teď se na mě veřejnost dívá jako na oběť. Lidé mě litují!!! Pochopila jsem to z rozhovoru s paní Souvoroffovou.
Před dvěma dny jsem psala otci. Dosud neodpověděl.
Jsem celá pobouřená, protože jsem prolistovala svůj deník z Antonelliho časů. Den předtím jsem psala ty nejrozumnější věci a nazítří jsem jednala jako ta nejsprostší a nejhloupější z žen!
Jak si slibuji, že se změním, jak si slibuji, že budu jednat slušně, podle svých zásad, a ani na okamžik se od nich neodchýlím!
Byla to jedna věta paní mé matky, co mě po návratu z Neapole vehnalo Antonellimu do náruče.
Požehnaný buď den, kdy mě napadlo psát. Čtu a za hodinu tak obsáhnu celou zimu, celou epochu. Je to svrchované poučení. A přece, kdybych byla měla tentokrát v Římě svůj deník, byla bych… možná docela jiná; nebyla bych tak lhostejná, kdybych měla kde rozvádět i ty nejmenší věci. V tomto případě tedy bylo lépe nepsat. Neměla jsem si komu postěžovat, a tak jsem nevybuchla.
Mimochodem… prahla jsem po tom znovu spatřit Řím, spatřila jsem ho, a už po něm začínám prahnout znovu.
Definitivně jsem se oblékla do kapucínského hábitu.
Ach! Chtěla bych umřít.
Místo abych umřela, šla jsem na pozdní večeři do pavilonu, a prošla tak ve dvě hodiny v noci zahradou se svíčkou v ruce a v kutně.
Čtu Garibaldiho paměti a ještě jednu knihu, kde se o něm píše, a jsem jako zelektrizovaná.
A já nejsem nic. Píšu, ale píšu věci, o které se nikdo nestará! Kdypak budu mít co vyprávět…

Poznámky

Pozn. red.: Giuseppe Garibaldi (1807–1882), hrdina sjednocení Itálie. Jeho paměti, které uspořádal Alexandre Dumas, vycházely francouzsky od roku 1860. ↩