Včera večer jsem řekla měsíci, když jsem opustila Sapogenikoffovy — Měsíci, ó krásný měsíci, ukaž mi ve snu toho, za koho se za svého života provdám.
Usnula jsem zlomená a probouzím se celá divná. Nedovedu si uvědomit, co cítím. Zuřím, jsem smutná, dotčená.
Ať duchaplní lidé nevěří kartám a snům, ale já, která jsem jen prostý tvor, věřím.
Ještě hůř! Viděla jsem Giroflu. Nuže, dnes v noci jsem viděla znovu Giroflu, ale ne samotného — s tou hrůzou člověka, s tím ohavným Polákem!
Od šesti ráno je Désiré na radnici. Zítra uvidíme, zda prošel. Ubohý chlapec, je mu jen osmnáct a půl, ale je milý a inteligentní.
Nakreslila jsem karikaturu Smirnoffa, té dobromyslné bytosti, naivní a dost hloupé.
[Konec stránky a dvě další stránky prázdné] Quid evenit?