Čtvrtek 15. července 1875

Včera večer jsem řekla měsíci, když jsem opustila Sapogenikoffovy — Měsíci, ó krásný měsíci, ukaž mi ve snu toho, za koho se za svého života provdám.
A po těchto slovech se nesmí pronést žádná jiná a říká se, že se ve snu zjeví ten, za koho se provdáte. Jsou to hlouposti, viděla jsem Smirnoffa a Audiffreta: dvě nemožnosti.
A pak Audiffret se nepočítá, zdá se mi o něm téměř každý večer. Ještě včera celou noc se na mě díval zamilovaně a probudila jsem se pod dojmem toho krásného obličeje a těch očí, které mi ve snu tak milovaly.
Quem spes delusit, huic querela convenit, jak řekl Phaidros a jak opakuji po něm.
Věřím, že querela mihi convenit! Proto si pospíšuji vzít tuto drahou knihu a psát, stěžovat si, žádat vysvětlení, rozzlobit se!
Ráno nic špatného; teta mi přijde říct, že Girofla je u svého okna, jdu si sednout k tomu svému — za pár minut je vidět bílou postavu tam daleko. Teta sedí na zemi, aby nebyla vidět, a smějeme se.
Když se dost ukázal, posadila jsem ji vedle sebe a bílá postava zmizela.
Konečně, do oběda nedělám nic než chodím k oknům. Velmi klidně jsem překládala pasáž z Aula Gellia, když teta přijde se zlomyslným výrazem a ptá se, zda nejsem u okna, protože on tam je.
— Nejsem, ale počkej, jdu si tam sednout, dej mi sem knihu. — Podá mi knihu.
Tak vida, jsem celá odkrytá a teta je zasvěcena. Svět jde vzhůru nohama. Je to velmi dobře, neboť ten malý viděl, že se o to nestarám.
Co chvíli prší. Byla jsem smutná a tichá na koncertě, když přišli naši kavalíři. Hodně jsem zrudla, když jsem zahlédla Audiffreta — bylo to zdaleka a neviděl.
Ten bídák plně uspěl. Ničema, bandita! [Škrtnuto: Mají pravdu] Kdo plivá do vzduchu, trestá sám sebe.
Je tak krásně, tak svěže, že je to kouzlo, ale takové počasí dělá člověka melancholickým.
— Paní, kdy bych vám mohl přijít říci sbohem? Zítra odjíždím.
Je to jako blesk z čistého nebe — blednu, rudnu a v rozpacích, chtějíc se propadnout, schovávám se do hloubi vozu. Saëtone to viděl a on to viděl, ale ze soucitu se nedívali.
To je strašné! Jsem nejubožejší ze všech tvorů!
Chtěla jsem ho polapit a mučit, a je to on, kdo lapá a mučí mě! Dobře ti tak! Jsi potrestána tam, kde jsi hřešila. Je to lekce — tím hůř pro tebe, nejnešťastnější ze žen.
Vše je proti mně, vše mi uniká, nic se mi nedaří. Jsem potrestána za svou pýchu a svou hloupou aroganci.
Čtěte to, dobří lidé, a poučte se. Tento deník je nejužitečnější a nejpoučnější ze všech vyprávění, které byly, jsou a budou. Je to celý život v nejmenších podrobnostech, celá žena se všemi svými myšlenkami, se všemi nadějemi, zklamáními, ničemnostmi, krásami, bídami a žaly a radostmi.
Ještě nejsem celá žena, ale budu. Bude mě možné sledovat od dětství až do smrti. Neboť život člověka, celý život, bez jakéhokoli přestrojení nebo lži, je vždy velký a zajímavý.
— Odjíždím na osm dní a bezpochyby vás po návratu už nenajdu.
— Ó, ano, říkám, budu pryč, jistě.
— Jste dnes večer doma? ptá se.
Otáčím se k tetě:
— Ano, říká.
Pak přijdu říci sbohem, jestli vás to neobtěžuje.
— Slečna nevypadá, že by chtěla být doma, pokračuje.
— Co vás napadá, pane.
— Neboť se nebudete chtít obtěžovat kvůli jedinému muži.
— Jak to mluvíte, říkám se smíchem.
Myslím, že chtěl přijít sám, ale je pozván jeho strýc a Fiouloulou ten ošklivý.
Vypadá smutně, nasazuje ten výraz naschvál. Nevím proč, ale vše v něm mi připadá lstivé, lživé a plné špatných kalkulací. Jdu tak daleko, že věřím, že se spolčil se všemi těmi lidmi, slíbil jim, že mě zamiluje, že to vše bylo s nimi domluveno, vypočítáno.
Čekala jsem to — ne, spíš jsem se toho bála víc, než jsem to čekala; člověk nečeká věci tak nepříjemné. Konečně, holčičko, přestála jsi větší nepříjemnosti, přestojíš i tuto. Vše pomine, vše se zapomene!
Trápí mě vidět, jak mi vše uniká. Neboť jsem byla tak hloupá, že jsem věřila ve svůj osud.
Můj osud! Ach, výsměch.
Teta je rozlepená z toho, co se děje, a přichází mi radit s úpravou vlasů — říká mi, abych si oblékla matčin kazak.
Dělám, jak říká, a upravuji se co nejvýhodněji.
A jsem krásná. Nic není ošklivé. Stavěná jako nikdo, roztomilá nožka a bílá jemná ruka a zlaté vlasy a hruď bílá a vysoká, jakou jsem nikdy neviděla.
Je uvěřitelné, že mě nemilují?
Všimli jste si, že při každé katastrofě vypočítávám a vyzdvihuji své krásy?
Konečně ti tři muži přicházejí; Sapogenikoffovi jsou u nás.
Jdeme na zahradu. Audiffret vyleze na zeď našeho souseda Glii a odtamtud dělá opičárny, mluví na kolemjdoucí jako komedianti a žebráci. — Syn starého vojáka proděravělého ranami, ale chudý; má ubohá matka, důstojná a výtečná žena, atd. atd. — Smála bych se, nebýt tak dotčená.
Bezpochyby mu donesli naše pochybnosti o jeho šlechtictví, neboť na koncertě řekl, že strávil odpoledne probíráním starých rodinných listin, latinských dokumentů, a dnes večer u čaje, vytahuje z kapsy dopis:
— Chcete-li vidět mé hezké písmo, račte, čtěte.
— Co to je? ptám se.
— Je to dopis.
[Na příč stránky: Nevím, proč mi ten dopis ukázal, nevím ani, co obsahoval.]
— Od koho?
— Ode mě.
— Komu?
— Mně.
— Pamětní spis?
— Ano.
Byly to nevím jaké poznámky a plány k úpravě jeho zahrady.
Ale nešlo o písmo — šlo o jeho erb. Sedící lev držící v jedné ze svých tlap růži. Rozkošný nápad — síla a láska.
— Co to je?
— To jsem já, říká se smíchem.
— Ne, řekněte, to je váš erb?
— Ano (a vážně).
To vše, jak si můžete myslet, jen zvětšuje mou zlost.
— To je jen horní část, že ano? ptám se.
— Ne, to je celek.
— Já mám ve svém erbu helmu, meč, vše korunované dubovými listy.
— Mám ještě věž, ale dala jsem si pozor, abych to neřekla.
— Měla byste mít místo těch listů cesmínu, říká mi.
— Proč?
— Ach! řekne polohlasem, protože kdo se o ni otře, píchne se.
— Taková nejsem.
— Hehe! To nevadí, já vím... zkrátka... a to tónem, který chtěl říci: vím o tom své, ale raději budu mlčet.
Jsem chladná a několikrát neposlouchám, co říká, jako on dělával, když jsem mluvila já.
Mluvilo se o mém ďolíčku.
— Víte, co to je? ptám se ho.
— Ne.
— To mě políbil anděl.
— Aha! Podívejte se na toho šťastného anděla — a pak tím tónem.
— A tady, říká, ukazuje na ďolíček, co mám na bradě, to je taky anděl; ne, to není anděl, to je tatíček Pánbůh. A není hloupý (a pak tišeji). Je blažený, dokonce — já bych rád, zkrátka — já být na jeho místě; nevybral si špatně, ten Tatíček.
V polovině tohoto proslovu odvracím oči, pak hlavu a zdánlivě věnuji velkou pozornost tomu, co říká Marie na druhém konci stolu.
Tady jsem spokojená, neboť i když pro něj nic nejsem, je nepříjemné mluvit nadarmo a zejména být přijat tak pohrdavě.
Často mi ten bídný chlapec nechal mluvit nadarmo, vím, jak je to nepříjemné. Oplatila jsem alespoň polovinu toho, co mu dlužím? Nemohu ho cítit, bohužel! Doufám, že ano! Marie říkala, že dostala dopis, který jí způsobil velkou radost.
— Ty jsi moc šťastná, drahá; chtěla bych dostávat dopisy působící radost nebo žal, abych se rozčilila, abych se pohnula (mluvím tu ke Giroflovi a otáčím se k němu) — dostávám dopisy jen od dodavatelů, které mi nedělají nic.
— Dostanete takové, které vás rozčílí.
— Od koho, jaké dopisy?
— Ty, které vám napíšeme.
— Kdo?
— My.
— Ne, ty mě nebudou moci ani pobavit, ani rozčílit.
— Uvidíte, za chvíli napíšu něco, co vás rozčílí.
— Nemůžete.
— Uvidíte, budete se na mě strašně zlobit.
— Zkuste to.
— Nemám tužku.
— Arthure! Tužku.
— Tady, pište, říkám mu a podávám mu tužku.
A tehdy, na sušenky, píše J. V. A.
— Nu, co jsou to za písmena?
Maže a pak znovu píše písmena bez ladu, přidává čísla. Nemohu nic přečíst, ale píše: miluji vás — pochopila jsem.
Ale to mi nedělá nic, nevěřím tomu a pokládám to za mdlý žert.
Usmívá se, píše ta písmena, maže, dělá obličeje, jako by říkal:
Ach ne, nechci, neodvažuji se.
Opičárny, grimasy!
Nina hraje, opírám se o piano a on mě čtvrt hodiny prosí, abych mu dala svůj portrét. Chladně odmítám a uvnitř vřu.
— Vždyť odjíždím!
— Ne, pak bych ho musela dát všem těm pánům.
Ach, hloupá! Ó hloupá holko! Měla jsem mu říct: jestli mě chcete vidět, proč odjíždíte? Ale ne, neřekla jsem nic, celý ten večer jsem byla jako kus ledu. Strýc Saëtone, ten tlustý dobrák, mi zpívá poklonky a já se mu směji do obličeje.
Ostatně zpívá je pro nic za nic a nemá žádný záměr, je to hodný tlustý strýc.
Vzdálila jsem se od piana jako první; několikrát se Girofla vzdálil jako první ode mě. Teď je řada na mně.
Zatímco ten muž říká Olze tisíc věcí, můj strýc se osmělí ptát se mě, zda chovám sympatie ke Giroflovi, prosí mě, abych se přiznala, že ho vyznamenávám víc než ostatní atd.
— Co vás napadá, pane Saëtone, kde jste to vymyslel?
Říkám mu velmi vážně, že nedělám žádné rozdíly a že všechny zdejší osoby shledávám velmi okouzlujícími a velmi milými. Ptá se mě na to sám, nebo je pověřen tím druhým?
Každou chvíli mu leji studenou vodu do obličeje a jestli mě trochu miluje, zacházela jsem s ním strašně. Ale tomu netvoru přetvářky a lsti to nedělá nic a jsem to zase já, kdo si ten způsob zacházení vyčítá a kdo tím trpí.
Že bych ho milovala? Nemám ponětí.
Čekala jsem stále na něco, na záblesk, který by mě mohl vést, ale nic, nic a nic. Odcházejí.
— Sbohem, slečno.
— Na shledanou, pane.
A podáváme si ruce — ne silně, prostě — a sotva cítím ten otřes, ten otřes, z něhož jsem se jemně chvěla.
Zpívám a směji se s mými Gráciemi a velmi komicky omdléváme kvůli odjezdu krásného Nicejčana. Měla jsem chuť to udělat doopravdy.
Jsem nešťastná v nejvyšším stupni.
Tak mě nemiluje?
Copak se odjíždí, když se miluje? Chtěl se bavit, já také. Nuže, buďme spokojeni.
On je spokojený, o tom nepochybuji, a já zuřivá, zraněná, nešťastná.
Nedovedu si vysvětlit svůj stav. Nemůže to být láska k tomu podivínovi, a přece každý řekne, že ano. Ať rozhodnou moudřejší než já. Můj důvěrný názor je, že ne.
Opravdu, jsou jen psi.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „Koho naděje zklamala, tomu přísluší nářek" (Phaidros, Bajky V). Marie cituje z paměti a komolí pravopis.
Pozn. překl.: Latinsky „nářek mi přísluší" — Marie přizpůsobuje Phaedra do první osoby.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „unlucky."