Neděle 18. července 1875

Ještě hůř! Viděla jsem Giroflu. Nuže, dnes v noci jsem viděla znovu Giroflu, ale ne samotného — s tou hrůzou člověka, s tím ohavným Polákem!
Nejsi spokojená s tím, koho ti ukazuji. Tak tady máš jiného! (to má mluvit měsíc).
Musím počkat nějakou dobu; teď se mi stále zdá o Nicejčanovi a moje vzývání měsíce k ničemu neslouží. Neboť je nemožné, aby to byl on, koho si v... Nikdy, nikdy, nikdy. Chybí mu spousta věcí, které vyžaduji.
Je-li ctižádostivý, může to dotáhnout... Ale toho si nežádám — chci Doriu nebo Hamiltona nebo něco v tom směru.
Girofla, to je tak na pobavení.
Nebe a země!!!!!!!
Fortuné vstupuje a říká mi:
— Pan Etienne je tu.
— Jak pan Etienne? Který pan Etienne! Kde!
Vyřítím se a naštěstí mám duchapřítomnost sejít mu naproti — v první chvíli, zapomínajíc, že nejsem královna, jsem chtěla čekat na strýce Etienna a tetu Marii na vrcholu schodiště s blahosklonným a majestátním úsměvem.
Na okamžik jsem váhala, zda mám sejít, ale ne dost dlouho, aby si toho všimli.
Podívejte se na toho člověka, zaslouží si výprask! — jsou má první slova (rusky, samozřejmě).
Jak! Necháváš mě tak dlouho čekat, myslela jsem, že už nepřijedete.
Cap de Biou! Jaká škoda, že nepřijel před odjezdem nicejského nosiče! On, který s tím svým výrazem říkal: — Zůstaneme v Nice. — Nepojedeme do Ruska. — Ten strýc nepřijede.
Tím hůř! Vrátí-li se za osm dní, nenajde mě — a kdož ví, jakou změnu taková nehoda může způsobit.
Píšu to, zatímco se naši příchozí občerstvují. Teta a pan můj dědeček jsou s nimi.
S panem mým dědečkem nemluvím a on přišel ze svého pavilonu do mého domu. Hned scházím dolů a dopíšu večer — jsou teprve čtyři.
Ne, nepojedu do Ruska. Je to škoda. Ale nemám čas. Jsme 18. července, odjet mohu nejdříve za týden, 25., osm dní v Paříži, deset dní na cestu za matkou (Etienne ji chce vidět), čímž se dostanu téměř do poloviny srpna. Šest dní na cestu.
To dělá, že dorazím do Poltavy 14. nebo 15. srpna. A musím být v Nice 1. září. Je to možné? Ne, nepojedu. Rusko tu bude ještě příští rok a jubileum za sto let. Říká se, že v Rusku je spousta ničemů, kteří chtějí Komuny. Je to hrůza. Ti lidé chtějí rozdělit všechny majetky a mít vše společné. A jejich prokletá společnost je tak rozšířená, že noviny zoufalými výzvami apelují na společnost. Což se otcové rodin, slušní lidé, nepostaví této nákaze? Chtějí vše zničit, žádná civilizace, žádné umění, žádné krásné a velké věci. Pouze hmotné prostředky k přežití. I práce společná — nikdo nebude mít právo povznést se jakoukoli zásluhou nad ostatní.
Chtějí zničit univerzity, vysoké školství, aby se již nedovolila výchova génia. Jedním slovem — učinit z Ruska jakousi karikaturu Sparty.
Doufám, že Bůh a Císař je potrou.
Budu prosit Boha, aby uchránil mou zem od těch divokých šelem, od těch bídáků, od těch strašných bláznů!
Na koncertě jsme obklopeny Danisem, Saëtonem, Chevalierem, Galulou a mým miláčkem Désiré na koni. Na koni je okouzlující.
Jako by k mému trápení nestačil odjezd mého krásného Nicejčana, seznámily jsme se s Chevalierem. Hrůza! Hrůza!
Je to dokonalý Merjevský; jediný rozdíl je v barvě vlasů — tento je tmavý.
Vracím se celá podrážděná. Zapomněla jsem na tu druhou bytost a tu mě pronásleduje její přízrak.
Nenávidím ho, nenávidím ho, nenávidím ho! Ale ten Chevalier je jeho portrét — stejná tvář, stejné způsoby, stejná výslovnost!
Strašné! Strašné!
Večeřím s mými Gráciemi a večer přicházejí Danis, Saëtone a Fiouloulou.
[Pět škrtnutých řádek]
Danis vypadá ohromen vším, co říkám, a diví se, že ve mně nachází takovou horečku života. Mluvíme o mém nábytku a málem padá naznak při popisu mého pokoje.
— Ale to je chrám, pohádka z Tisíce a jedné noci! volá.
— Bude se tam muset vcházet po kolenou, poznamenává Galula.
Je to zázračné, jedinečné, pozoruhodné, pokračuje Danis.
Chce rozluštit mou povahu a ptá se mě, zda otrhávám kopretiny.
— Ó ano, velmi často, abych věděla, zda bude dobrá večeře, nebo zda se ten či onen den budu bavit — a to velmi naivně.
— Jak to! zvolá ten malý muž, ó! slečno! — a převalí se v křesle jako zničený.
— Ale ano, pane, proč byste si myslel, že otrhávám kopretiny?
— A kam si ji dáte — na živůtek, nalevo?
— Ne, doprostřed.
— Ale jak to! Ale pokoj tak poetický, pokoj, který vypadá jako sen, jako pohádka, a vedle toho — ptát se kopretiny, zda kuchař zvládl večeři! Ach ne, to je neuvěřitelné!
Co ho baví, je, že tvrdím, že mám dvě srdce. Těšilo mě přimět ho křičet a žasnout množstvím kontrastů — stoupala jsem do nebe a bez jediné zastávky padala zpět na zem a tak dále.
Předvádím se jako dívka, která chce žít a bavit se, která nemyslí a netuší možnost milovat. A on žasne a křičí, že se mě bojí, že je to zázračné, nadpřirozené, božské, strašné!
Zdá se, že se o mně mluví — všichni zdejší muži, soudě podle toho, co jsem slyšela Danise říkat. Myslím, že jsem dnes večer měla ducha.
Říkala jsem věci, které měly tu výsadu nechat Danise vyskakovat jako jednoho z těch čertíků, které ukazují na jarmarcích. Dívá se na mě jako na velmi kuriózní věc a mluví přede mnou o mně, stále žasnoucí. Radí mi, abych měla na toaletním stolku křišťálovou vázu na květiny, které si přinesu z plesu.
— Neboť, říká, to je jediná chvíle, kdy budete přemýšlet.
— Přemýšlím pořád, pane.
— Ach! To je silné! — a znovu vypadá, jako by dostal záchvat.
Vidíte, pánové, říkám obracejíc se ke dvěma ostatním, tady pan Danis říká, že nemyslím.
Danisovo omdlení.
Víte, slečno, říká, že můj důvěrný přítel hrabě Laurenti a já jsme zcela opačného názoru o vás a chápeme vaši povahu naprosto rozdílným způsobem.
— Ach, opravdu, dělá se mi ta čest, že se o mě zajímají? Danisova gesta.
— Řeknu to všechno d'Aspremontovi, řeknu to všechno d'Aspremontovi.
— Pan d'Aspremont mě zná?
Nová gesta.
Jeho konverzace je mi užitečná. Viděl nejkrásnější ložnice a když mi o nich vypráví, dává mi spoustu nápadů.
Ti lidé mě jako obvykle prosí, abych zůstala v Nice, a slibují mi královskou vládu příští sezónu.
Ve Florencii je jistý hrabě de Larderei, jehož sestra si vzala syna Viktora Emanuela a dcery tamburmajora; pan de Larderei je velmi módní. Danis mi o něm mluví. Bude ho třeba poznat.
Víte jednu věc? Dodnes nikdo z těch pánů nevěděl, že mluvím anglicky a italsky!
Hrají se hry, Danis se nudí, večer vázne, je to hloupé.
Danis chodí všude a bude o mně mluvit, tedy je mi užitečný. Šetřme ho.
Audiffret mi chybí.

Poznámky

Pozn. překl.: Gaskoňská přísaha „Hlava Boží!"; archaický, regionální výraz.
Pozn. překl.: V originále italsky: „partenza del facchino di Nizza" — pohrdavé označení Audiffreta.