Pátek 16. července 1875

Usnula jsem zlomená a probouzím se celá divná. Nedovedu si uvědomit, co cítím. Zuřím, jsem smutná, dotčená.
Je možné, že je to odjezdem té bytosti?
Ne, takhle to je. Vše jsem si uspořádala podle svého nápadu. On se do mě zamiluje, já ho přijímám s něhou a soucitem, aniž bych ho však přiváděla k zoufalství.
Odjížděla jsem do Paříže cestou do Ruska, on mě následoval do Paříže, mluvil ke mně o své lásce. Nechávala jsem ho mluvit. Zašla jsem dokonce tak daleko, že jsem ho nechala jet do Ruska. On jako poddajný pes, já jako blahosklonná královna.
Vidíte, kam to vede. Nikdy se nemají dělat plány — říká týž d'Audiffret — to k ničemu neslouží.
Má zatraceně pravdu, je to muž ducha.
Jak se musel radovat, když mě včera na koncertě viděl měnit barvu!
Jakou radost by měl z přečtení těchto třiceti šesti stránek! To bych mu nikdy neodpustila.
Kdyby odjížděl kvůli záležitosti, ale ne — navštívit přítele!
Opravdu, jsou jen psi.
V důsledku stěhování lásky je vše, co v sobě mám z toho zhoubného fluida, právě soustředěno na Victora. Snídám a on je naproti mně, se svou dobrou velkou hlavou na stole. Milujme psy, milujme jen psy. Muži a kočky jsou nehodné bytosti. A přece — pes je špinavý, dívá se, když jíte, chtivýma očima, chce být krmen a připoutává se kvůli žrádlu.
A přesto nikdy své psy nekrmím a milují mě. A Prater, který mě opustil ze žárlivosti na Victora a přešel k mámě.
A muži — copak ti nežádají být krmeni, copak nejsou hmotní, žraví a žoldnéřští ve všech významech, které chcete těm slovům dát?
Merjevský byl pes. Fuj! Hrůza, nemohu na to myslet bez hrůzy.
Teta šla odeslat následující depeši:
— Rusko, černigovská gubernie, Kanatop. Etienne Babanine. Kazíte mi všechny plány tím odporným zpožděním! To je strašné! Kdybych to věděla, nikdy bych na vás nepočítala. Jsem zuřivá! Marie.
V září se bude ve Florencii slavit Michelangelovo jubileum. Chci tam být.
Musím jet do Ruska. Nikdy nebudu mít čas! Ta myšlenka spojená se všemi mými radostmi mě přivádí k zuřivosti.
Ó vy, kteří jste zuřiví a zarmoucení — pište, pište stále, stěžujte si svému papíru. Quem spes delusit, huic querela convenit.
Kdybych nepsala, uschla bych.
Psaní mě uklidnilo — uklidnilo, tedy trochu.
Sotva jsem mohla jíst, tak jsem spěchala psát, stěžovat si. Odvahu, duše!
Jak jsem bláznivá, že si vše beru k srdci! Přestála jsem dobře záležitost s Hamiltonem, přestojím i tenhle neúspěch.
[Na příč stránky: Ale žádný neúspěch tu není, mladá idiotko!]
Přestála jsem záležitost Hamilton, ale nezapomněla jsem na ni a pokaždé, když na ni myslím, je mi stejně strašná jako první den.
Tam to alespoň stálo za to, ale tady! A kvůli komu! Teta viděla Giroflu odjíždět ze zámku; já psala a ona lorňovala.
[Tři čtvrtiny stránky odstraněny]
Okenice jsou zavřené, velký zámek je prázdný, jsem smutná.
Vycházím s tetou, která mi říká, že jsem Giroflu odbyla a špatně s ním zacházela, že kdyby chtěla, nebyl by odjel. A na okamžik lituji, že jsem mu neřekla, aby zůstal, ale hned se vzpamatuji: kdybych ho prosila, aby zůstal, vzepřel by se a já bych byla ještě nešťastnější. Včera jsem se chovala jako socha, byla jsem jako ve snu. Lituji toho. Ale myšlenka, že jsem byla chladná, že jsem ho dotknula nebo odstrčila, mi raduje srdce, a kdybych si tím byla jistá, nelitovala bych nic a byla bych velmi šťastná.
[Poznámka z r. 1877: Ano, kdybych si tím byla jistá!]
Zabývat se jím stálo za to. Je to muž dubiae nobilitatis, nebo alespoň se ta pověst rozšířila, ale bohatý, nezávislý, mladý, nesporně krásný, velmi krásný. Má ducha, má dobré způsoby; styk se ženou, která se stýkala s muži prvotřídní kvality, mu dodal vzezření velkého pána. Ostatně otec vypadá jako vévoda — když ho spatříte, každý se zeptá, kdo to je. On (Girofla) je zábavný, veselý, milý.
Jistě, taková výhra by byla lichotivá. Ale je drzý, lstivý, sukničkář, marnotratný.
Není zamilovaný do nikoho a zachází se ženami, jak já chci zacházet s muži. To ho činí přitažlivým a proto bych dala spoustu věcí za to, abych tu ambiciózní bytost ohla. Je rozmarný a výstřední. Nové vlastnosti, z nichž zuřím, že jsem ho neuměla chytit.
Ale myšlenka, že jsem mu byla nepříjemná, chladná, mě rozradostňuje. Alespoň se nebude pokládat za takového vítěze. Veni, vidi, vici.
[Na příč stránky: Ano, ta myšlenka mě utěšuje. Nepokládal se vůbec za vítěze, předpokládám.]
Ale zacházela jsem s ním opravdu špatně? Je to pravda? Ach! Kdyby tomu tak bylo, a hlavně kdyby mu na tom záleželo! Jak bych byla spokojená.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „tanto ero in fretta di scrivere, di lagnarmi."
Pozn. překl.: V originále italsky: „Anima, coraggio!"
Pozn. překl.: Latinsky „pochybné šlechtičnosti."