Sobota 17. července 1875

Ať duchaplní lidé nevěří kartám a snům, ale já, která jsem jen prostý tvor, věřím.
Neřekly mi snad (karty) ve čtvrtek ráno, že se mi přihodí velká nepříjemnost kvůli odjezdu? A dva dny před ohavným zavražděním Mopse, že mi starý muž způsobí velký žal?
A minulou středu se mi zdálo o třech nahých ženách, což znamená urážka, trápení.
[Poznámka z r. 1877: Žádná urážka se nekonala; obávajíc se jí, zabránila jsem jí.]
Sen z této noci nemůže platit pro to, co jsem chtěla, neboť se mi znovu zdálo o tom překvapivém, ale hloupém Emilu d'Audiffretovi. Není to on, za koho se provdám za svého života, a pak ho vidím ve snu každou noc, nemůže se to tedy počítat. Běžela jsem zahradou a on za mnou, ale ve chvíli, kdy jsem si říkala: „Konečně přichází!" — zastavil se jako by mnou chtěl pohrdat.
Pak jsem musela jít za Marií pod strom, vzala jsem ho za paži a znovu jsme běželi. Ale zacházel se mnou víc než neomaleně. Pěkný sen.
Dnes ráno jsem viděla Sabatiniovou; zdálo se jí, že mám černé oči tak zářivé, že ji oslepovaly, a třetí, malinké, uprostřed čela, ale tak krásné, říká, že daleko od toho být obludností, mě podivuhodně zkrášlovalo.
Neobyčejný sen a šťastné znamení. Vadí mi být bez cíle a mou největší zábavou je psát. Zdá se mi, že bych trávila celé dny čmáráním.
Teta mě nazývá holka k ničemu, protože jsem nechala odjet mého Giroflu, jak říká. Jako bych ho mohla zadržet. Nedovedu říct, jakou cenu přikládám jeho dobytí kvůli obtížnosti: Kosa narazila na kámen, jak se říká v Rusku.
Uprostřed dne otvírám svou skříňku.
Jaké zuřivé psaní — kdybych alespoň psala dobře. Nudím se jako nikdy. Žádný zájem!
Nemám nač myslet; dřív jsem čekala na hodinu procházky nebo na večer, nyní nečekám nic a je to smutné.
Než jsem poznala dotyčného muže, snášela jsem jeho nepřítomnost na Promenádě čtrnáct dní i víc bez jakékoli netrpělivosti. Ale teď si mě na sebe zvykl. A nikdo, kdo by ho nahradil, ani jeden slušný tvor!
Proč se nechal představit, jestli se mu nelíbím? A proč nás od představení neopouštěl.
I v létě je přece dost domů, kam se dá jít. Proč chodit k nám, proč mi dávat naděje na spoustu hloupostí všemožnými způsoby.
Jsem Pallas osobně, pochybujíc o všem a věříc až v poslední chvíli. Byla bych ještě zklamanější, kdybych byla tak hloupá, že bych věřila tomu, co mi všichni říkali.
Přiznejte, že je to ponižující. — Nikdy se nemají dělat plány, to k ničemu neslouží: jaký moudrý muž! Nuže, já si plány dělám. Kdo si je nedělá?
Tak krásně jsem si to představila!
Představila jsem si to tak, abych nelitovala léta v Nice. Opravdu, je to nehodná bytost. Musím věřit, že jsem ošklivá a hloupá. Jak! Neumět chytit ani jeho!
Chytit! Snadno se řekne. Co může dělat mladá dívka? Kdybych byla vdaná žena, bylo by to jiné. Žena má všechny prostředky, dívka žádné. Dívka musí klidně sedět a nemůže nic. Za nejmenší projev milostné pozornosti ji pokládají za chtivou se vdát, fuj!
Dívka může získat jen ty, kteří se chtějí dát, žena může vše [Škrtnuto: stačí, aby on]. Mluvím o hezké ženě, duchaplné ženě. Ani nemusí být hezká — jde o povolání.
Také v šestnácti chtít dobýt svět. Co za nápad! Včera bylo krásně a čerstvo, dnes velký vítr. [Poznámka z 23. srpna: Také co za nápad nazývat Giroflu světem!] [Škrtnutý řádek: Zabavuje mě malováním]
Čtu paměti Slečny. Zatím to není strhující. Jsou blažené ty ženy, že žily v epoše, která je proslavila. V naší se hází kameny za vše.
Rozhodně je třeba se vdát a jako Agis provést revoluci a vrátit dávné mravy.
Rus se bezpochyby do příštího roku ožení.
Ostatně mi nevadí, že se mu bezděčně vyhnu.
Nechme věci plynout, když nemůžeme jinak.
Jsem ráda, že zůstávám celý den doma se svými dvěma Gráciemi a večer rovněž. Sotva oblečené, jako Grácie konečně, čteme Dumase a kouříme cigarety — vůbec ne jako Grácie. Vzpomínáme na eskapádu na zámku, na tu, co zvedala černý závoj jako by fotografovala, jak vyprávěl Girofla. Naslouchám a v tichosti se rozpomínám na vše, co jsme s ním říkali, na jeho pohledy a na vše, a nemohu si nepřiznat, že mé chování bylo absurdní. Bylo třeba to pojmout v tónu koketerie a žertování, nikoli vážně a něžně.
Bylo třeba se mu smát do obličeje a koketovat oslnivě, a ne čekat na vážné vyznání.
Jsem jen hlupačka. Ještě není konec, doufám, a příště to udělám jinak. Věřila jsem totiž, že mě miluje.
Dokonce i teď mě jisté pohledy, které jsem zachytila, nutí si to přes vše myslet. Člověk se tak, jak se on na mě díval, nedívá pro nic za nic.
Poslední večer, zatímco se opíral o piano, vzala jsem noty od Mignon a šla k Saëtonovi zpívajíc: „Zítra, říkáš, kdož ví, kde budeme zítra. Budoucnost je Boží, čas je v jeho dlani."
Upřel na mě tak pronikavý pohled, že jsem nemohla nepřemýšlet, jaký zvláštní smysl se mohl vázat k těm slovům.
A pak ty poklonky, které mi vzdával — vždy potichu, nesmělé, jako potají sám před sebou, s obavou být slyšen i mnou.
S Olgou je to úplně jiné — řekne jí prostě, že by ji chtěl políbit, a hromadu věcí v tom stylu. Se mnou nikdy slovo, které by mohlo urazit tu nejstydlivější, nejpřísnější bytost — vyjma o polibku anděla, ale tím se nelze urazit a stačilo udělat, co jsem udělala.
Jsem velmi zklamaná tím odjezdem. Kdyby mě miloval, neodjel by.
Člověk odjíždí, když miluje — ale když jsou překážky jako v románech, nebo když je odmítnut a zoufalý. On nebyl ani jedno, ani druhé.
[Poznámka z r. 1877: Ale ano, byl odmítnut.]
Bavil se, jak jsem se chtěla bavit já.
Nemohu si tu myšlenku klidně vrazit do hlavy. Marie čte „Za dvacet let potom" a já zůstávám napůl ležíc na pohovce, bosa, a veškerým oblečením je mi prostá bílá vlněná roba. Vypadám jako žena z Bible v tom oděvu a naboso.
Jsem unavená a mdlá, aniž bych byla nemocná, jako ve Spa — Bůh uchovej! Jsem růžová a svěží, ale celá ta záležitost mě ohromila. Jsem úplně šťastná, že mohu nedělat nic.
Dvakrát jsem viděla ve snu Giroflu místo toho, za koho se provdám za svého života.
Zhasnuvši světla otvírám okenice a pronáším, hledíc na ten měsíc, který mě nechce poslouchat, potřebná slova.