Pátek 30. července 1875

Nakreslila jsem karikaturu Smirnoffa, té dobromyslné bytosti, naivní a dost hloupé.
Vedu Mačeňku podívat se na zámek Girofla, pak jdou všichni do Monaka. Zůstávám s Mačeňkou, procházíme se, a když míjíme č. 77:
Chcete se tam jít podívat? ptám se jí.
Dobrá.
Oživuji se, srdce mi buší, mám jako horečku. Scházíme a přes rue de France vcházíme do zahrady Gioii! Zde se zastavuji, než napíšu zbytek — jsem tak rozrušená, cítím se tak podivně, že musím zůstat pár okamžiků s hlavou v dlaních. Pokračuji: Není to dost podivné! Proč jsem tak dojata? Procházíme malou zahradou plnou podivuhodných rostlin. Na balkóně přízemí jsou dvě mouřenínské sochy nesoucí na hlavách polštáře, z bronzu, myslím. Nejprve předsíň, elegantní a ladná, pak zařízený salon, dost vtipně potažený kretónem orientálního vkusu, s množstvím různého nábytku, bronzů, soch a tisíce maličkostí dodávajících eleganci. Dva obrovské divany zvoucí k posezení, nebo spíše k jinému, pak další salon v šedém a modrém vlněném repsu. Jídelna ze starého dubu a krásné staré porcelány. Krásné mramorové schodiště vede do patra.
V každém koutě, ze všech stran se nacházejí umělecké předměty a tisíce věcí, které se nezdají podivuhodné, ale stojí draho. Ložnice je ošklivá. Potažená kretónem Pompadour, postel z černého dřeva s točitými sloupky, završená baldachýnem stejným jako závěsy. Strašná postel. Vedle její portrét olejem. Na krku má šest řad nádherných perel a na hrudi obrovský smaragd.
Má zamyšlené oči a okouzlující ústa, ladný nos a celý její obličej vyjadřuje tolik něhy, klidu a bezúhonnosti, že je to zázrak. Ramena a poprsí jsou chudé. Je tu ještě obraz představující nahou ženu a další představující dvě rovněž nahé bytosti.
Ta ložnice tvoří levý konec domu; napravo vedou dveře do jejího toaletního kabinetu — všude kolem zrcadlové skříně, umyvadlo pro dva, na kterém nacházím houbu a několik flakónků, které čichám a zkoumám jeden po druhém. Dále její budoár, maličký pokoj rovněž v orientálním kašmíru, pak vzadu další ložnice.
Jsem lehce zklamaná. Jistě, dům je krásný, velký, elegantní, ale pro matku rodiny. Ne pro Gioiu. Chybí mu fantazie, ladnost, přepych.
Můj vlastní byt bude stokrát krásnější!
Jmenuje se Amélie.
Nejdu, běžím, mám horečku v nohou; opírám se o okno a myslím, že možná na tomtéž místě se opíral On, dotýkám se kusu nábytku a říkám si, že možná se ho dotknul On. Nacházím růžové saténové pantofle, svižně si zouvám střevíce a zkouším je. Má nohu o dva a půl prstu delší než já!
Dívám se, snažím se vrýt každou věc do paměti. Mluvím málo, odpovídám jen Mačeňce, neboť se mi třese hlas.
Jsem u ní! Jsem tam, kde On tak často býval! Dotýkám se toho, čeho se dotýkal, sedím tam, kde seděl! Bože! Bože! Bože! Necítím se, jsem jako opilá! Nechávám se dovést do zahrady, do té malé, mezi domem a Promenádou, trhám růži, která je přede mnou, zatímco píšu, a kterou budu uchovávat navždy.
Byla jsem v tom domě, který jsem desetkrát viděla ve snu, a je přesně takový, jak se mi o něm zdálo. Jen jsem snila o salonu s červeným saténem a juchtovou kůží — to je jediný rozdíl. Sotva mohu psát, srdce mi stále buší a ruka se mi třese. Jsem tak dojata, že je to směšné! Chvěji se při kontaktu nebo vyprávění o čemkoli, co se týká té ženy. Co mezi námi bude? Ale zdá se mi, že toho bylo dost. Měla muže, kterého miluji. Ubohá holčička, jaká jsem byla — myslela jsem, že ji opustí a přijde ke mně! Každý večer jsem prosila Boha, aby mu ji dal opustit. A Bůh mou modlitbu vyslyšel — opustil ji, ale oženil se!
Bože můj! Každá moje myšlenka je vzpomínka a každá vzpomínka pohnutí — nedovedu říci jaké, příjemné či nepříjemné. Hlava se mi motá, chce se mi plakat. Nejsem klidná.
Odjet je mi těžké!
Chtěla bych navěky zůstat u tohoto domu, kde On býval! Půjdu tam zítra brzy ráno. Ano, ale ten dům byl znesvěcen, pošpiněn tolika jinými — od Audiffreta až po poslední lůzu, všichni tam prošli!
Ne, ráda věřím, že rozlišuje lidi. Ráda věřím, že je ve svém druhu čestná; chci ji pokládat za dobrou, protože patřila Jemu! Chtěla bych říci vše! Ale tu se stávám snivou, navenek klidnou a uvnitř vřící.
Žila bych neklidně, kdyby mě často postihovala podobná pohnutí! Jdu do stáje, elegantní jako salon; prohlížím si psy, jsou tři a jmenují se Loulou, Calèche a Jacques.
Prohlížím si její vozy — má tři a velmi krásné. Chtěla bych si na vše vzpomenout, umět vše nakreslit.
Bože můj, Bože můj, Bože můj! Proč jste mi dal vidět ve snu ten dům dříve, než jsem ho uviděla ve skutečnosti — a takový, jaký je? Jsem zlomená, ale spokojená.
Zapomněla jsem na její koupelnu — vanu z bílého mramoru, velmi prozaickou a hodnou matky rodiny. Kdybych byla ona, neměla bych takový dům. Nebyvši jí, budu mít za dva měsíce pokoje, jaké se vidí jen ve snu. Jsem obrožena, lze-li to tak říci — cítím se živější.
Byla jsem po krk v banalitách, a tu jsem po krk v oblacích. Cítím, jak oživuji při vzpomínce na Něj — cítím se celá nová, celá jiná, celá čistá!
Vzpomínám — ne, mýlím se; k „vzpomínání" je třeba zapomenout, a já jsem nikdy nezapomněla, ani na okamžik, nikde. Ale ten dům mi nepůsobí jen myšlenky na Něj — rozpaluje mi krev, rozbuší srdce a rozkolísá mozek.
Bože můj, nepřijde den, kdy ho uvidím, kdy k němu promluvím!
Kéž ho nikdy nevidím ve snu.
Dnes v noci se mi zdálo o Blackprincovi — prohlížel se mnou alba, dvořil se mi.
Proč nikdy takový sen s tím Druhým. Bože můj, Bože můj, vidíte přece, co se ve mně děje. Vidíte přece, že jedině On je schopen mě hluboce dojmout.
Pryč se všemi těmi maličkými emocemi, maličkými hloupostmi, dětinstvím, žerty, jimiž se jistě zabývám — ale žiju, nejsem mrtvá. Nemohu žít cele ze vzpomínek. Pro každý den je to dobré, ale ta vládnoucí myšlenka, ta velká myšlenka, myšlenka, která tak uchvátila mou duši — vše, vše, vše je v Něm!
Ostatně proč to říkat? Bůh vidí a čte v mém srdci. Smiluje se nade mnou jednoho dne — snad!
[Na příč stránky: Je možné, Bože můj, se takto rozpalovat pro nic!]