Neděle 18. května 1884

Rodina mě zabije
Na večeři jsou paní Gaillardová a Bagnitsky. A Émile Bastien velmi dojatý mým dopisem. Pozdravil mě zcela jinak a několikrát jsem viděla, jak na mě hledí s něžností – v tom nejlepším a nejčestnějším smyslu. Napsala jsem mu tak hezky: „Nikomu o tom neříkejte, abychom se vyhnuli drbům – ať to zůstane mezi námi.“
A hle – jsme přátelé díky naší společné něze k velkému Julesovi. Uvidíte, jak to půjde dál.
Bagnitsky mi říká (vracela jsem se z Bois, kam jsem šla se slečnami Saritskými, které tu právě projíždějí – jejich otec, jenž chtěl pojmout mámu za ženu, se stal významnou osobností a máma se nyní dvoří jeho dcerám) – říká mi tedy, že u malíře Bogolubova se mluvilo o Salonu a kdosi prý řekl – ten kdosi je umělec, jehož jméno pochopitelně odmítl uvést – ten kdosi tedy řekl toto: „Je tu velmi dobrý Bastien-Lepage, podepsaný Bashkirtseff.“
Protože jsem se z toho celá roztřásla – tušila jsem to totiž –, říká mi architekt, abych se uklidnila.
„Ale vy nevíte, co se říká!“ (mluvili jsme rusky)
„Ale ano, vím to. Pojďte, ať vám to řeknu.“
A v předsíni mě začíná utěšovat – že je to absurdní, že tomu nikdo neuvěří, a že pokud se můj obraz podobá bratrovým, je to jedině proto, že jako on hledám pravdu a jsem upřímná před přírodou atd. Zkrátka – já, jež jsem se cítila jako provinilá a málem začínala věřit, že na mě musí být pro ty pomluvy rozzlobený.
Vždyť je to hanebné – pro Julese Bastien-Lepagea stejně jako pro mě!! Nu – ten výtečný člověk mě utěšuje, jak může, uklidňuje mě; jsem z toho skoro šťastná, tolik jsem se bála, že mi to všechno dodá vzezření, jako bych napodobovala Bastien-Lepagea a kompromitovala ho, a vůbec… Ten člověk by měl být kvůli bratrovi rozzlobený. A já ho pokládám za věrnou ozvěnu jeho bratra… Tedy – jsem velmi zarmoucená a stěžuji si na lidskou hanebnost – trochu i proto, abych se nechala paní Gaillardovou, Bagnitským a Émilem utěšovat, uklidňovat a hýčkat, přičemž tito dva na mě mluví jako na dítě a nakonec mi políbí ruce. Ve skutečnosti mě bavilo, že vzbuzuji soucit – a zvláště Émile, jenž mě třásl za paži a říkal: „No tak – buďte nad tím. Jste síla atd.“ Nedovedete si představit, jakou důležitost přičítám tomu, co ten chlapec říká.
Vždyť je to vtělená upřímnost. Je to dokonce legrační. Stane se mi, že se smíchem řeknu, že jsem největší z umělkyň – a ten roztomilý naivní člověk mě vážně přeruší: „No tak, nemůžete to tak myslet – proč takto mluvit, když máte skutečně velký talent.“
Je někdy trochu hloupý, ale je to umělec a jeho úsudky jsou pozoruhodné – ostatně věřím, že jsou to úsudky Julesovy, což je naprosto přirozené.
Říkala jsem tedy smutně, že život je hořký – a máma velmi hloupá se do toho pořád pletla a kazila mi všechny efekty tím, že to brala tragicky a přicházela mě uklidňovat. Jaké to má představy! Ne, to je šílené. Člověk si to nedovede představit! Chtěla mě přesvědčit, že to Bagnitsky vymyslel jen proto, aby mě dráždil, nebo že ten pán, který to řekl, to řekl schválně, aby mě rozzlobil – „nejspíše znaje můj charakter.“
Je to šílenství, není-liž pravda? Monumentální. Předpokládejme, řekla jsem jí potom, že mi ty drby opravdu, hluboce ublíží. Myslíte, že mě uklidní vaše hloupá slova? S touhle ženou se nedá nic dělat.
A pouštět se se mnou do diskusí pro galerii, to se nedělá!!! Považuje mě za idiotku – při každé příležitosti, kdykoli jsem nespokojena s nějakou věcí, říká, že se mýlím, že to není tak, a vymýšlí dětinské lži, aby mě uklidnila. To mě přivádí k zuřivosti.
Ale to vše jsou jen drobné chody. A teď hlavní chod. Před paní Gaillardovou, před Bagnitským, jehož architekt sotva zná, začne vyklápět celou historii o lékařích, o té ženě ze Souny, o Julesově nemoci, s důrazem na podrobnosti jeho utrpení a nebezpečí, jimž je vystaven. Aby člověk pochopil tu nehoráznost, musí vědět, jak ten člověk zbožňuje svého bratra a jaký ponižující a strašný smutek pro něj je slyšet, jak lhostejní lidé probírají jeho nemoc. Zavírá se doma, aby mu o ní nikdo nemluvil. Je tam dva nečitelné řádky Je snad příjemné slyšet… Ale pamatujete se, jak jsem přijímala a jak se u mě přijímala Mouzayová, která mi psala, že umírám, a radila mi toho nebo onoho lékaře?
A to po tom, co jsem napsala! Ach, bylo to tak hloupé, tak pošetilé, tak netaktní, tak neomalené… A já se stávala idiotkou, klebetnicí, lhostejnou!
To mě naučí, to mě naučí, to mě naučí! Proč jsem jim to říkala? Ach, bída!
Ale podívejte se na to – jejich hrubé tlapy strčené do mých citových přátelství. Ach!
Jsou čtyři hodiny ráno. Dina, vidouc, že jsem zuřivá, zadržovala Émila a Bagnitského co nejdéle, aby bylo příliš pozdě na rodinné vysvětlování. To ničemu nezabránilo… Řekla jsem jim to od dvou do tří hodin ráno v mámině pokoji. Kdo to kdy slyšel! Ach, tihle lidé mě zabijí. Kdybych je alespoň prosila o pomoc – ne, na kolenou je zapřísahám, aby mi dali pokoj, a to je vše! To je vše. Mír, mír, mír! Zůstaňte neutrální. Neutrální, a to je vše.
Ať mám svobodu si stěžovat a mluvit o lidských bídách, filozofovat s hosty – bez toho, aby mi někdo dělal směšné scény.
Celkem vzato – lichotí mi rozruch, který dělá můj obraz. Závidí mi, pomlouvají mě – jsem někdo. Je mi tedy jistě dovoleno trochu si zapózovat, je-li to mým přáním. Ale ne – říkám ztrápeným tónem:
„Copak to není hrozné a copak nemám proč být zdrcená! Šest let – nejkrásnějších šest let svého života – dřu jako galejník; nikoho nevidím a nic si ze života neužiji! Po šesti letech udělám něco dobrého a říká se, že to nejsem já! Odměna za tolik námahy se mění v hroznou pomluvu!!!“
To říkám natažená na medvědí kůži, s bezvládnýma rukama, upřímná a zároveň pózující. A drahá máma to bere doslova, (a to ještě není ono – předpokládejme, že jsem skutečně zoufalá k smrti – neutěší mě ty hloupé vymyšlenosti a ty naivní lži,) a šlápne do toho!!!!!!!
Pořád jsem to opakovala, a také že mě přivedou do hrobu atd. Seděla jsem na schodech a křičela dost hlasitě, aby to bylo slyšet z pokoje. Mám z toho napuchlé hrdlo. Nepůjdu spát. Jenže když jsem zůstala sama a podlehla svým instinktům nezdolné veselosti, bavím se tím, že vydávám zvuky divoké šelmy, abych vyděsila Coca, který šílí a skáče jako by do něj pouštěli elektrický proud. Nakonec chtěl za každou cenu odejít s Rosalií a hleděl na mě s hrůzou.
On je originální – čím víc se mě bojí, tím více se tiskne ke mně; to jest – prchá jako blázen, a jak ho zavolám, vrhá se mi do náručí se skloněnou hlavou jako v zoufalství, jako by to chtěl mít rychle za sebou, schovává nos do mého krku a třese se. Chudák starý.
Už je bílý den a je tu zítřek.