❦
Neděle 18. května 1884
Dimanche 18 mai 1884 Ma famille m’assassinera
Na večeři jsou paní Gaillardová a Bagnitsky. A Émile Bastien velmi dojatý mým dopisem. Pozdravil mě zcela jinak a několikrát jsem viděla, jak na mě hledí s něžností – v tom nejlepším a nejčestnějším smyslu. Napsala jsem mu tak hezky: „Nikomu o tom neříkejte, abychom se vyhnuli drbům – ať to zůstane mezi námi.“
Il y a Mme Gaillard, Bagnitsky à dîner. Et Emile Bastien très attendri de ma lettre. Il m’a dit bonjour d’un air tout autre et plusieurs fois j’ai vu qu’il me regardait avec tendresse en tout bien, tout honneur. Je lui avais écrit si gentiment: « n’en parlez à personne pour éviter les potins, que cela reste entre nous. »
A hle – jsme přátelé díky naší společné něze k velkému Julesovi. Uvidíte, jak to půjde dál.
Et nous voilà amis à cause de notre tendresse commune pour le grand Jules. Vous verrez la suite.
Bagnitsky mi říká (vracela jsem se z Bois, kam jsem šla se slečnami Saritskými, které tu právě projíždějí – jejich otec, jenž chtěl pojmout mámu za ženu, se stal významnou osobností a máma se nyní dvoří jeho dcerám) – říká mi tedy, že u malíře Bogolubova se mluvilo o Salonu a kdosi prý řekl – ten kdosi je umělec, jehož jméno pochopitelně odmítl uvést – ten kdosi tedy řekl toto: „Je tu velmi dobrý Bastien-Lepage, podepsaný Bashkirtseff.“
Bagnitsky me dit (je rentrais du bois où j’étais allée avec les demoiselles Saritsky de passage ici, le père qui avait voulu épouser maman est devenu un grand personnage et maintenant maman fait la cour à ses filles) que chez le peintre Bogoluboff on parlait du Salon et que quelqu’un a dit, ce quelqu’un est un artiste qu’il n’a pas voulu nommer bien entendu, donc ce quelqu’un a dit ceci: « Il y a un très bon Bastien-Lepage, signé Bashkirtseff’.
Protože jsem se z toho celá roztřásla – tušila jsem to totiž –, říká mi architekt, abych se uklidnila.
Comme j’en suis devenue toute tremblante car je le prévoyais l’architecte me dit de me calmer.
„Ale vy nevíte, co se říká!“ (mluvili jsme rusky)
— Mais vous ne savez pas ce qu’on dit ! (nous parlions russe)
„Ale ano, vím to. Pojďte, ať vám to řeknu.“
— Si je le sais, venez que je vous le dise.
A v předsíni mě začíná utěšovat – že je to absurdní, že tomu nikdo neuvěří, a že pokud se můj obraz podobá bratrovým, je to jedině proto, že jako on hledám pravdu a jsem upřímná před přírodou atd. Zkrátka – já, jež jsem se cítila jako provinilá a málem začínala věřit, že na mě musí být pro ty pomluvy rozzlobený.
Et dans l’antichambre il se met à me consoler, que c’est absurde, que personne ne le croira, et que si mon tableau ressemble à ceux de son frère, c’est uniquement parce que comme lui je cherche la vérité et suis sincère devant la nature etc. Enfin moi qui me sentais comme une coupable et qui un peu plus allais croire qu’il devait être furieux contre moi de ces calomnies.
Vždyť je to hanebné – pro Julese Bastien-Lepagea stejně jako pro mě!! Nu – ten výtečný člověk mě utěšuje, jak může, uklidňuje mě; jsem z toho skoro šťastná, tolik jsem se bála, že mi to všechno dodá vzezření, jako bych napodobovala Bastien-Lepagea a kompromitovala ho, a vůbec… Ten člověk by měl být kvůli bratrovi rozzlobený. A já ho pokládám za věrnou ozvěnu jeho bratra… Tedy – jsem velmi zarmoucená a stěžuji si na lidskou hanebnost – trochu i proto, abych se nechala paní Gaillardovou, Bagnitským a Émilem utěšovat, uklidňovat a hýčkat, přičemž tito dva na mě mluví jako na dítě a nakonec mi políbí ruce. Ve skutečnosti mě bavilo, že vzbuzuji soucit – a zvláště Émile, jenž mě třásl za paži a říkal: „No tak – buďte nad tím. Jste síla atd.“ Nedovedete si představit, jakou důležitost přičítám tomu, co ten chlapec říká.
Car enfin c’est infâme et pour Jules Bastien-Lepage, autant que pour moi !! Eh bien cet excellent homme me console comme il peut, me rassure; j’en suis presque heureuse tellement j’avais peur que tout ça ne me donne l’air d’avoir imité Bastien-Lepage et de le compromettre et de enfin... Cet homme devrait être furieux pour son frère. Et je le regarde comme l’écho fidèle de son frère... Bien, je suis donc très attristée et me plains de l’infamie humaine un peu pour me faire rassurer, consoler et cajoler par Mme Gaillard, Bagnitsky et Emile, ces deux derniers me parlent comme à une enfant et finissent par me baiser les mains. Ça m’amusait au fond d’inspirer de la compassion et surtout Emile qui me secouait le bras en disant: voyons, soyez au-dessus de ça. Vous êtes une force etc. Vous ne sauriez croire l’importance que j’attache à ce que dit ce garçon.
Vždyť je to vtělená upřímnost. Je to dokonce legrační. Stane se mi, že se smíchem řeknu, že jsem největší z umělkyň – a ten roztomilý naivní člověk mě vážně přeruší: „No tak, nemůžete to tak myslet – proč takto mluvit, když máte skutečně velký talent.“
C’est que c’est la sincérité en personne. C’est même drôle. Il m’arrive de dire en riant que je suis la plus grande des artistes et ce charmant naïf m’arrête sérieusement: « voyons, vous ne pouvez pas penser cela, pourquoi parler ainsi quand on a un grand talent véritable ».
Je někdy trochu hloupý, ale je to umělec a jeho úsudky jsou pozoruhodné – ostatně věřím, že jsou to úsudky Julesovy, což je naprosto přirozené.
Il est un peu sot parfois mais c’est un artiste et ses jugements sont remarquables, je les crois du reste de Jules, ce qui est tout simple.
Říkala jsem tedy smutně, že život je hořký – a máma velmi hloupá se do toho pořád pletla a kazila mi všechny efekty tím, že to brala tragicky a přicházela mě uklidňovat. Jaké to má představy! Ne, to je šílené. Člověk si to nedovede představit! Chtěla mě přesvědčit, že to Bagnitsky vymyslel jen proto, aby mě dráždil, nebo že ten pán, který to řekl, to řekl schválně, aby mě rozzlobil – „nejspíše znaje můj charakter.“
J’étais donc là à dire tristement que la vie est amère et maman qui très bête se mêlait tout le temps de faire rater tous mes effets en prenant cela au tragique en venant me rassurer. Elle s’imagine ! Non c’est insensé. On ne se figure pas ! Elle voulait me faire croire que Bagnitsky avait inventé ça pour me taquiner, ou que le monsieur qui l’a dit, l’a dit exprès pour me faire enrager, « connaissant probablement mon caractère ».
Je to šílenství, není-liž pravda? Monumentální. Předpokládejme, řekla jsem jí potom, že mi ty drby opravdu, hluboce ublíží. Myslíte, že mě uklidní vaše hloupá slova? S touhle ženou se nedá nic dělat.
C’est délirant n’est-ce pas. Monumental. Supposez, lui ai-je dit plus tard, que je sois vraiment, profondément affectée par ces racontars. Croyez-vous que vos paroles imbéciles me calmeront. Non avec cette femme il n’y a pas moyen.
Ale to vše jsou jen drobné chody. A teď hlavní chod. Před paní Gaillardovou, před Bagnitským, jehož architekt sotva zná, začne vyklápět celou historii o lékařích, o té ženě ze Souny, o Julesově nemoci, s důrazem na podrobnosti jeho utrpení a nebezpečí, jimž je vystaven. Aby člověk pochopil tu nehoráznost, musí vědět, jak ten člověk zbožňuje svého bratra a jaký ponižující a strašný smutek pro něj je slyšet, jak lhostejní lidé probírají jeho nemoc. Zavírá se doma, aby mu o ní nikdo nemluvil. Je tam dva nečitelné řádky Je snad příjemné slyšet… Ale pamatujete se, jak jsem přijímala a jak se u mě přijímala Mouzayová, která mi psala, že umírám, a radila mi toho nebo onoho lékaře?
Mais tout ça c’est les petits plats. Voilà la grosse pièce. Devant Mme Gaillard, devant Bagnitsky que l’architecte connaît à peine, elle se met à débagouler toute l’histoire des médecins, de la femme de Souny, de la maladie de Jules insistant sur les détails de ses souffrances et des dangers qu’il court. C’est que pour comprendre cette énormité, il faut savoir combien cet homme adore son frère et quel chagrin humiliant et horrible c’est pour lui que d’entendre détailler sa maladie par des indifférents. Il reste enfermé pour qu’on ne lui en parle pas. Il y deux lignes illisibles Est-ce agréable d’entendre... Mais vous rappelez-vous comment je recevais et on recevait chez moi la Mouzay qui m’écrivait que je suis à la mort et me conseillait tel ou tel médecin.
A to po tom, co jsem napsala! Ach, bylo to tak hloupé, tak pošetilé, tak netaktní, tak neomalené… A já se stávala idiotkou, klebetnicí, lhostejnou!
Et après ce que j’avais écrit. Ah ! c’était si bête, si sot, si indélicat, si balourd... Et moi je devenais une imbécile, une bavarde, une indifférente !
To mě naučí, to mě naučí, to mě naučí! Proč jsem jim to říkala? Ach, bída!
Ça m’apprendra, ça m’apprendra, ça m’apprendra ! Pourquoi le leur ai-je dit ? Ah ! Misère !
Ale podívejte se na to – jejich hrubé tlapy strčené do mých citových přátelství. Ach!
Non mais voyez-vous leurs grosses pattes fourrées dans mes amitiés sentimentales. Ah !
Jsou čtyři hodiny ráno. Dina, vidouc, že jsem zuřivá, zadržovala Émila a Bagnitského co nejdéle, aby bylo příliš pozdě na rodinné vysvětlování. To ničemu nezabránilo… Řekla jsem jim to od dvou do tří hodin ráno v mámině pokoji. Kdo to kdy slyšel! Ach, tihle lidé mě zabijí. Kdybych je alespoň prosila o pomoc – ne, na kolenou je zapřísahám, aby mi dali pokoj, a to je vše! To je vše. Mír, mír, mír! Zůstaňte neutrální. Neutrální, a to je vše.
Il est quatre du matin. Dîna voyant que j’étais furieuse a retenu tant qu’elle a pu Emile et Bagnitsky pour qu’il soit trop tard pour des explications en famille. Ça n’a rien empêché... Je leur ai dit ça de deux à trois heures du matin dans la chambre de maman. A t-on idée de ça aussi ! Ah ! ces gens-là me tueront. Si encore je leur demandais de me seconder, non, je les conjure à genoux de me ficher la paix, voilà tout ! C’est tout. La Paix, la paix, la paix ! Restez neutres. Neutres voilà tout.
Ať mám svobodu si stěžovat a mluvit o lidských bídách, filozofovat s hosty – bez toho, aby mi někdo dělal směšné scény.
Que j’aie la liberté de me plaindre et de parler des misères humaines, de philosopher avec les gens qui viennent sans qu’on me fasse des scènes ridicules.
Celkem vzato – lichotí mi rozruch, který dělá můj obraz. Závidí mi, pomlouvají mě – jsem někdo. Je mi tedy jistě dovoleno trochu si zapózovat, je-li to mým přáním. Ale ne – říkám ztrápeným tónem:
En somme je suis flattée du bruit que fait mon tableau. On m’envie, on me calomnie, je suis quelqu’un. Il m’est donc bien permis de poser un peu si tel est mon plaisir. Mais non, je dis d’un ton navré:
„Copak to není hrozné a copak nemám proč být zdrcená! Šest let – nejkrásnějších šest let svého života – dřu jako galejník; nikoho nevidím a nic si ze života neužiji! Po šesti letech udělám něco dobrého a říká se, že to nejsem já! Odměna za tolik námahy se mění v hroznou pomluvu!!!“
- Croyez-vous que ce n’est pas horrible et n’y a t-il pas de quoi être abattue ! Je passe six années, les six plus belles années de ma vie à travailler comme un forçat; ne voyant personne et ne jouissant de rien de la vie ! Au bout de six ans je fais quelque chose de bien et on dit que ce n’est pas moi ! La récompense de tant de peines se change en une calomnie affreuse !!!
To říkám natažená na medvědí kůži, s bezvládnýma rukama, upřímná a zároveň pózující. A drahá máma to bere doslova, (a to ještě není ono – předpokládejme, že jsem skutečně zoufalá k smrti – neutěší mě ty hloupé vymyšlenosti a ty naivní lži,) a šlápne do toho!!!!!!!
C’est, étalée sur une peau d’ours que je dis cela, les bras inertes, sincère et poseuse en même temps. Alors ma chère maman le prend à la lettre, (et ce n’est pas encore ça, supposez que je sois vraiment désespérée à en mourir ce n’est pas ces bêtes d’inventions et ces mensonges naïfs qui me consoleront,) et met les pieds dans le plat !!!!!!!
Pořád jsem to opakovala, a také že mě přivedou do hrobu atd. Seděla jsem na schodech a křičela dost hlasitě, aby to bylo slyšet z pokoje. Mám z toho napuchlé hrdlo. Nepůjdu spát. Jenže když jsem zůstala sama a podlehla svým instinktům nezdolné veselosti, bavím se tím, že vydávám zvuky divoké šelmy, abych vyděsila Coca, který šílí a skáče jako by do něj pouštěli elektrický proud. Nakonec chtěl za každou cenu odejít s Rosalií a hleděl na mě s hrůzou.
Je suis restée à répéter ça et qu’on me fera mourir etc. Assise sur l’escalier et criant assez fort pour être entendue de la chambre. J’en ai le gosier gonflé. Je ne me coucherai pas. Seulement restée seule et cédant à mes instincts d’invincible gaieté je m’amuse à pousser des sons de bête féroce pour térroriser Coco qui devient comme fou et fait des bonds comme si on lui appliquait un courant électrique. A la fin il voulait absolument s’en aller avec Rosalie me regardant avec épouvante.
On je originální – čím víc se mě bojí, tím více se tiskne ke mně; to jest – prchá jako blázen, a jak ho zavolám, vrhá se mi do náručí se skloněnou hlavou jako v zoufalství, jako by to chtěl mít rychle za sebou, schovává nos do mého krku a třese se. Chudák starý.
C’est qu’il est original, plus il a peur de moi plus il se serre contre moi, c’est-à-dire voilà, il s’enfui en délire et comme je l’appelle il se jette dans mes bras la tête baissée comme au désespoir et aimant mieux en finir tout de suite, cachant le nez dans mon cou et tremblant. Pauvre vieux.
Už je bílý den a je tu zítřek.
Là, il fait grand jour et nous voilà au lendemain.