Čtvrtek 15. května 1884

V deset hodin dopoledne přišel Émile Bastien s panem Hayemem.
Je to zvláštní. Nezdá se mi to možné. Jsem umělkyně a mám talent. A je to doopravdy.
A hle – známý člověk. Ten pan Hayem, který přichází ke mně, který se zajímá o to, co dělám. Je to možné?
Émile Bastien je z toho celý šťastný – onehdy mi řekl: „Připadá mi, že jsem to já sám.“
Ten hodný chlapec je velmi nešťastný – myslím, že Jules to nepřežije. Dáváme mu ubrousek, na nějž Dina vyšila jeho obraz „Láska na vesnici“. A Émile mu ho pošle do Alžíru; nejdřív mi ho dal políbit pro štěstí.
Ten Hayem by chtěl Dinin pastel – ale nemohu mu ho prodat. Je velmi milý. A velmi vlivný. Mluvilo se o medaili jako o věci skoro jisté.
A celé odpoledne procházím svými pokoji celkem spokojeně s lehkým mrazením v zátylku při pomyšlení na medaili.
Medaile je pro velkou veřejnost a celkem vzato dávám přednost úspěchu, jako je ten můj, bez medaile před jistými medailemi.
Protože Émile Bastien měl obědvat s námi a nemohl, poslali jsme mu paštiku, abychom ho ohromili. Večer mi píše, že Hayem je nadšen svou návštěvou a že se mnou v úterý promluví o tom, že by ode mě něco koupil.
Louis Canrobert dnes šel k prvnímu přijímání – poslala jsem mu mešní knížku od Gruela a odpoledne přišel s maršálem.
Maršál vstoupil s výkřikem, že jsem tak hodná jako krásná! Navštívili jen příbuzné a nás. A ten ubohý malý Louis říkal celou dobu: „Tatínku, pospěšme si, jinak nestihneme jít k paní Bashkirtseffové.“ To mi vypráví maršál.
Kněz na večeři a večer velký Bikowski z Nice.
Fuj!