Pátek 16. května 1884

Jdeme na Salon.
Celá řada známých. Bertier, s nímž si vyměňujeme předpovědi ohledně medaile. Ducros. Faleyeffovi – ti mě otravují, atd. atd.
Paní Abbémová mi říká, že její švagr pan Paul Mantz (z Temps, víte přece) soudí, že mám velký talent. O něco později potkáváme malířku jménem slečna Arosa, kterou máma viděla u Abbémové; je s dámou, která se nechává představit, aby řekla, že je dcera pana Paula Mantze atd. atd. Připadá mi trochu hloupé opakovat zde všechny ty lichotivé věci. Jsou-li to prostě světští lidé, nikdy o tom nemluvím, neboť zdvořilost takové komplimenty vyžaduje.
Ale Abbémová a dcera Paula Mantze mi říkají, co si ten velký kritik o mně myslí, a trvají na tom, aby mi dobře vysvětlily, jak ohromná věc je mínění takového pána.
Prý byl již článek v „Le Temps“. A já jsem již dostala dvacet dva nebo dvacet tři výstřižky z různých novin.
Potkáváme také Clovis Huguesovy. On vypadá velmi nešťastně. Kvůli té hrozné aféře před několika měsíci.
Víte, že jedna agentura a noviny tvrdily, že paní Huguesová měla před sňatkem poměr. Bylo to nepravdivé – prokázalo se to. Všichni se postavili za Huguese, ale z takových špinavin vždy cosi zůstane – a kdo ví, snad i stín pochybnosti v manželově srdci.
Zítra máme jít na slavnost, kterou pořádají na počest Mistrala. Nechala jsem pozvat Émila Bastiena už před několika dny.
Dnes ráno jsem mu napsala, aby mi přesně napsal, čím Jules stůně. Prý je v Sonmy (Rusko) žena, jež léčí žaludeční choroby, a charkovští lékaři jí dokonce udělili diplom, aby měla právo provozovat medicínu. Říká se, že dělá zázraky. Proč to nezkusit?
Je-li to rakovina… Velcí lékaři s tím nic nesvedou. A přece – pětatřicet let, génius – a zemřít! To by bylo obludné.
Mackayová na tom jistě má svůj podíl.
Já… sama sobě jsem k smíchu. Na můj obraz se lidé hodně dívají a na mě také. Někteří vědí, kdo jsem. Ten počátek… A to v Paříži potěší.
Poprvé jsem si oblékla šedou. Tmavě šedé vlněné šaty, velmi prosté a velmi elegantní. Černý slaměný klobouk ve stylu Watteauově.
A sny! Vzít Bastien-Lepagea do Ruska a uzdravit ho! Až se uzdraví, zamiluje se do mě, a já ho budu milovat jen jako matka. Od té doby, co je tak nemocen, zmizela každá ješitná hořkost – nemyslím již na to, že se ke mně zachoval dost chladně, a považuji ho za drahého přítele. Už se ho nebojím – a v tom je jistý druh potěšení: představte si císaře, kterého jste zdravili z dálky s ponižující zdrženlivostí, který spadne do rokle, zlomí si nohy – a vy mu můžete přijít na pomoc.
Ubohý malý – tak, zabila bych Coca, abych ho zachránila? Ano. Ale – zabila bych Coca pro kohokoli? Pro Engelhardta, pro Missaka? Nu… Nevím – ne, křičela bych a utekla bych se zavřenýma očima a ucpanýma ušima. Ale pro Bastiena bych ho zabila sama.
A pro Dinu, pro tetu, pro mámu, pro Paula… ještě pro koho? Ne – rozhodně ne pro Engelhardta, ne pro Missaka, ach ne. Leda by jejich matky křičely – pak, říkám vám, bych utekla a nechala to být – ne, utekla bych i s Cocem.
Vidíte – oběť lze přinést dvěma způsoby: pro své potěšení, nebo pro něco velkého a spravedlivého. Bastien – to by bylo pro mé potěšení a zároveň pro něco velkého a spravedlivého.
Ubohý Coco. Kdybyste věděli, jak je roztomilý. Je menší než pudl, bílý s černými skvrnami, hlava černá s bílou špičkou. Dlouhá nepravidelná srst – ani kučeravá, ani rovná; někdy o polovinu přijde a vypadá ubohě. Ocas jako chochol. Krásné oči. Zkrátka – není hezký, ale tak rozmazlený, tak roztomilý, vždycky s výrazem zahanbeným nebo velmi smutným – kromě chvil, kdy se vracím domů: i kdybych se vracela čtyřikrát za den, je to pokaždé deset minut šílenství, křičí, dokud na něj nepromluvím.
Když mi Rosalie obouvá střevíce, sedí Rosalii na zádech.
Pak vleze pod toaletní stolek a nevyleze, dokud nejsem připravena sejít dolů – to je pravidlo.
Rozumí, když říkám: „Sedněte si, jděte tam pod to… vysvětlete to!“ – A on to vysvětlí tak, že se mi vrhne do náručí. A když říkám: „Co jste to udělal?“ – schovává hlavu pod mé šaty nebo do živůtku, mám-li volný oděv; a když říkám: „Nepůjdeš“ – zmítá se a prosí střídavě mne, mámu, všechny.
Podává tlapky – a když říkám: „Tlapky na rameno,“ položí mi je na rameno.
Jenže slovu „jdi pryč“ nerozumí dobře. Čím víc říkám „jdi pryč“, tím víc se tiskne ke mně, vyšplhá mi na klín, klade mi hlavu na paži nebo se zaboří do mé šíje, jako by se chránil před strašnými věcmi. Má velmi živou fantazii. Chytám ho za tlapky a ze všech sil biji vedle něj – a on křičí jako ztracený. Tím, jak si s ním hraji od jeho nejútlejšího dětství, jsem ho vycvičila, že je ohebný jako klaun. Vždyť víte, že se narodil tady, z Pincia, které ho přivedlo na svět v klobouku od Virota. Stočím ho do klubíčka, chytím za ocas a točím s ním po podlaze – a on je nadšen. Je to jedinečný pes. miluje mě z
A zabila bych ho, abych uzdravila Bastiena.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky une peintresse [sic] – Mariin ženský tvar slova peintre (malíř). ↩