Neděle 20. března 1881

Nemohu nic dělat, a tak prosím Amélii, aby mi udělala tu malou hlavičku uprostřed. Amélie je ostatně velmi milá, obědváme mezi čtyřma očima na témž lepenkovém archu položeném na stoličce, a na něm ubrousek — z toho je hotový stolek. Marie přináší šampaňské a chystaly jsme se udělat živý obraz pro Julianův příchod: mrštit láhev na zem, vrhnout se na koberec a mezi nás kytaru; Tortora, ten zatracený klučina z mého obrazu, měl rozkaz dělat na stole opilce — vtom přijde kněžna s Bojidarem a pak Gavini, ten dělá znalce a kritizuje mého svatého Jana Tortoru; po té návštěvě ho Marie nazve hlupákem! Ale když ani lidem ze společnosti to nepřipadá rozkošné, co čekat od obecenstva?!
A pak ta moje svatá rodina — to je v podobném případě to nejodpornější! Ó ta rodina, jejich ustaraný, znepokojený výraz! A Bojidar doprovázející nosiče ulicemi, blažený, že ho kolemjdoucí pokládají za autora obrazu. V Paláci průmyslu to bylo velmi zábavné, dav křičel a pronášel poznámky o těch nešťastných plátnech, která přicházela. Bojidar už byl uvnitř, já jsem měla trochu potíž dát se rozpoznat jako autorka, zkrátka pobíhám elegantní a okukovaná těmi drahými kolegy, znovu se setkáváme s věčným Bojidarem a já si mohu prohlédnout pár obrazů. Ten můj se zdá dost malý, ačkoli je metr padesát vysoký a skoro dva metry široký. Před ním stál hlouček mužů, utekla jsem, abych neslyšela jejich poznámky, a navíc mi připadalo, že vědí, že je můj.
Vážně jsem si s Julianem promluvila, vysvětlila jsem mu, jak to cítím. Nechci, aby mě měl za schopnou pošetilé ješitnosti, ne, neříkám to ze vzdoru a nebude mi pukat srdce z toho, že nebudu házena do jednoho pytle s nervózními ženami, ne...
Zkrátka chápe to velmi dobře a já také. Říká, že mě přijmou čestně a že budu mít dokonce úspěch, ale ne ten, o němž jsme snili. Muži zdola se nepřijdou postavit před plátno: „Cože, tohle udělala žena?“ Zkrátka navrhla jsem zinscenovat nehodu, abych si zachránila hrdost, ale on nechce. Připravoval úspěch a přiznává, že jeho hrdost není zcela uspokojena, ale že to ujde. A za těchto podmínek vystavuji!!!!
Bohužel ano! Stejně — ta povzbuzení, která mi dává, jsou jen proto, že nevěří v má rozumná předsevzetí; navzdory mým prohlášením mě má za ženu a říká si, že by mě ranil, kdyby mi řekl čistou pravdu. A přece jsem řekla všechno!... Vždyť jsem vážná žačka a nepotřebuji vystavovat, abych dostala lekce; vystavuji z ješitnosti, a je-li to tedy špatné, nestojí to za to...
Konečně! Je po všem, jsem od obrazu vysvobozena, ale obavy potrvají až do prvního května včetně — jen ať dostanu dobré číslo! Ó, budu malovat torza a dělat skici! Ach, uvidíte.
Cestou domů jde Bojidar k nám a já jdu nahoru k Brimontové, u níž zůstanu velmi dlouho; bavíme se o všem, je milá a inteligentní.
Podepsala jsem se Andrey, to bude mé jméno. Stejně dobře francouzské jako ruské — André se rusky řekne Andrej a začíná na A, je tedy na začátku katalogu a člověk se rychleji dozví svůj osud.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie Dubois, služebná Julianova ateliéru — nikoli Marie Bashkirtseffová. ↩
Pozn. překl.: Palác průmyslu (Palais de l’Industrie) na Champs-Élysées byl místem, kde se až do roku 1900 konal každoroční Salon. ↩
Pozn. překl.: Katalog Salonu byl řazen abecedně, takže umělci, jejichž jméno začínalo na A, se brzy dozvěděli, zda byli přijati, a rychle našli svá katalogová čísla. ↩