Sobota 19. března 1881

Inu, spokojená nejsem. Tony jako jindy shledává několik partií dobrými, ale celek mi komplimenty nevynese; dlouze mi vysvětluje, co je třeba udělat, a přidá pár tahů štětcem, které pak setřu. Co se týče Amélie, ta svůj obraz nevystavuje, není hotový a je ošklivý.
V půl páté přichází Julian a nastává uvolnění! Hovoříme. Začala jsem ve tři čtvrtě na osm, byla jsem unavená, a hlavně unavená z toho, že jsem si od Tonyho nevysloužila to „velmi dobré“. Bože, vím to dobře, je to veselé a živé, ale je v tom ohromný nedostatek řemesla.
Julian zvolá, že zuří, že mi pro můj první obraz dal tak skvostné téma.
„Ach, kdyby to byl alespoň váš druhý!“
„Ach ano.“
„Inu, pane, nechme ho tedy na příští rok!“
Načež se na mě zadíval očima zářícíma nadějí, že mě shledá hodnou a hrdou a schopnou zříci se marného uspokojení vystavit věc nedokončenou a průměrnou.
Byl by okouzlen, kdybych se toho zřekla, a já také, ale co ti ostatní? Přátelé? Říkalo by se, že to, co jsem udělala, shledali profesoři příliš špatným, že jsem na obraz nestačila, zkrátka že jsem byla na Salonu odmítnuta.
Otázka? Udělala jsem všechno, co jsem mohla? Až na pár drobností ano, jistěže, ale ocitla jsem se tváří v tvář věcem naprosto neznámým, jaké jsem ani netušila, v každém případě jsem se hodně naučila. Julian soudí, že jsem vynaložila velké úsilí, že to není špatné, že je to zábavné, ale že si z toho člověk může rvát vlasy, když pomyslí, co z toho mohlo být. Ach, kéž by to plátno bylo protržené, abych ho nemusela vystavovat. Neboť mě k tomu nutí pošetilá ješitnost, předem potrestaná tím, že se bojím lhostejnosti obecenstva a posměchu mužů zdola — není to vlastně posměch, ale řeknou: „Inu, není silná, ta nejsilnější z vašich žen.“
Ach, Pane! Dalo se to předvídat, Julian to měl vědět!
Ale on říká, že je to tím, že jsem plátno přepracovala, že kdybych byla malovala tak, jak jsem začala, bylo by to dobré! A je tam ta akademická studie modelu, malého desetiletého chlapce — ne, kdybych to udělala jako týdenní studii, byla bych to seškrábala, tak je to banální, a hlavně obyčejně nakreslené, bez charakteru a naprosto mne nedůstojné, je to nejhorší část obrazu.
Ach, je to mrzuté, ale co dělat?? Saint-Amand mě žádá o podrobnosti a chystá pořádnou propagaci ve „Sportu“ a v „Zápisníku jednoho světáka“ podepsaném Jiskřičkou ve „Figaru“, který píše paní de Peronney (vikomt de Létorières) a k většině společenských novinek se inspiruje u Saint-Amanda.
Je to má vina, pracuji už tři roky, je to vina toho lotra Juliana, měl předvídat, že na to nestačím... a to hovado vykřikuje: „Ach, kdybych ho byl udělal! Ach, kdybyste ho byla udělala za rok!“

Poznámky

Pozn. red.: „Carnet d’un mondain“ (Zápisník jednoho světáka) byla oblíbená společenská drbárenská rubrika listu Le Figaro vycházející pod pseudonymem „Etincelle“ (Jiskřička). Marie píše „Mme de Peronney (le vicomte de Létorières)“, tedy jako autorku rubriky uvádí paní de Peronney a v závorce vikomta de Létorières; z jejího vyjádření není jasné, zda je pisatelem vikomtesa, nebo vikomt, a toto ztotožnění není ověřeno. Podle Marie čerpá rubrika většinu společenských novinek ze Saint-Amanda. ↩