Neděle 16. ledna 1881

Kněžna mi posílá srbskou košili a fichu.
Mouzayová u nás večeří a mluvíme o mé nemoci, chtěla jsem si to jednou provždy vyjasnit, aby to skončilo. Ale kdepak! Zopakovala mi do očí, že jsem ztracená, ale že naděje ještě je. Byla ve velkém rozrušení.
Ta žena musí mít ke mně opravdu náklonnost, když je tak dotěrná a protivná. Nicméně má zvláštní způsob. Před dvěma, třemi lety, když byla máma velmi nemocná, chodila nad ní plakat a křičela na ni: „Ach, má drahá přítelkyně, váš nos je už celý bílý!“ – Jak příjemné, když vás takhle pohřbívají. Zkrátka jsem jí stokrát opakovala, že není milosrdné říkat mi takové hrůzy!
„Jste přesvědčená, že jsem na tom nejhůř?“
„Ano!“
„Tak dobře, tím, co mi píšete, mě zabíjíte, jelikož je připuštěno, že jsem na tom tak zle. Víte, že vás nebudu poslouchat, proč tedy to pronásledování. Dopouštím se snad té indiskrece, že se vměšuji do vašich nejintimnějších rozhodnutí? Rozumějme si, znepokojuje mě to, ale ne tak jako vás!“
„Vy nemilujete nikoho!!“
„To je možné. Ale pan de Choiseul zavraždil svou ženu, protože ho příliš milovala.“
Říkám vám, i kdyby se člověk u jejích nohou zabil, nepovolila by ze svého...