Sobota 15. ledna 1881

Nástup pana Cota, který se bude střídat s Tonym. Nic jsem mu neukázala, ačkoli mě Julian označil jako osobu, o které mu mluvil. „Tohle bude dělat slečna,“ řekl a ukázal na velké plátno, které se včera s takovými obtížemi dostávalo dovnitř.
„Ano, pane, to já jsem autorkou tohoto plátna s bezpečnostním zámkem.“
Julian mi pak přišel říct, že o mně Cotovi mluvil jako o velmi zajímavé žačce atd. atd... a že jsem mu nic neukázala jen ze stydlivosti. To všechno i něco navíc, aby překonal můj odpor přijímat rady od tohoto výrobce obrazů, jaké se hodí na kolorované rytiny. Půvabný žánr, který si zvolil, dělá radost množství lidí; třeba přesto poskytne dobré rady.
Víte, nejsem blázen do malby našeho slavného Tonyho, ale Tony je silný muž, vážný umělec, akademik, klasik, a lekce takových lidí jsou vždycky výtečné. V malbě jako v literatuře: nejprve se naučte gramatiku, a pak vám vaše povaha poví, zda máte skládat dramata, nebo šansonety. Takže kdyby byl Tony zavražděn, vzala bych si Lefèbvra, Bonnata nebo dokonce Cabanela... což by mi bylo nepříjemné. Malíři výrazného temperamentu jako Carolus, Bastien-Lepage, Henner vás nutí je mimoděk napodobovat, a při té hře se přejímají jen chyby těch, které člověk kopíruje, jak se říká.
A pak, jako mistra bych nechtěla malíře osamělých postav, potřebuji vidět kolem malíře hromadu obrazů z dějin, to ho obklopuje, zalidňuje ho a nutí mě naslouchat jeho radám, ačkoli často dávám přednost jediné postavě před pěti či šesti obrazy po třiceti lidech. Ale v zásadě ten Cot vypadá jako dobrák, jeho začátek mě dojímá. Je mu dobrých čtyřicet sedm, nemá ani břicho, ani vlasy a docela milě si povídal v ateliéru na čísle 51, kde nás u něj bylo všeho všudy devět a kde se rozvázal.
Nejméně zajímavá tvář na světě se může stát zajímavou díky určitému uspořádání. Viděla jsem nejobyčejnější modelské hlavy stát se nádhernými díky klobouku, baretu nebo draperii, to vše abych vám skromně řekla, že každý večer, když se vracím z ateliéru špinavá a unavená, se umyji, obléknu bílý oděv a přehodím si přes hlavu fichu z indického mušelínu s krajkami, jako staré ženy u Chardina a holčičky u Greuze; to mi dodá rozkošnou hlavičku, jakou by u mě nikdo nečekal... Dnes večer se to trochu velké fichu přehodilo po egyptsku a nevím jak, ale má tvář se stala nádhernou; to slovo se s mým obličejem obvykle neslučuje, ale draperie učinila zázrak. Rozveseluje mě to.
Kněžna a Bojidar večeří s námi.
Teď už je to zvyk: zůstávat večer s nepokrytou hlavou mi vadí a „mé smutné myšlenky“ se rády ukrývají, připadám si pak víc doma, klidnější.