Čtvrtek 6. ledna 1881

Odyssea toho obrazu pokračuje. Když se Amélie ze smutné a uplakané stala veselou, už je tomu dobře jsem tušila, že za tím něco je, ale nedovedla jsem to uhodnout. A tu mi najednou říkají: „Zeptejte se přece Juliana, jestli budete v tom salonku docela sama a v klidu, to je to nejmenší, když platíte příčku a obraz je pro Juliana.“ Hrdinkou, která takto mluví, je matka Magnanová, a třebaže matka, je jí pouhých dvacet sedm let, je hubená, špičatá, s chraplavým hlasem, opravdová opice, ne ošklivá; ale hodná holka, ale dobrá žena! Zbožňuje svou holčičku, která je velmi hezká, i svého muže doktora Magnana, lékaře v Sainte-Anne, přítele Charcota a sedmkrát oceněného Akademií. Jistě si domyslíte, že si z ní kvůli tomu utahuji: ústav, choromyslní a její choť Valentin. Čistí mi štětce, paletu, je milá, jak jen může být, a docela mateřská ke mně; vůbec sama ochota. Takto tedy mluvila, a já, nic netušíc navzdory jejímu výmluvnému výrazu, odpovídám, že je to samozřejmé a že se není třeba ptát, ale pro formu posílám služku k Julianovi, a ten mi k mému velkému úžasu vzkazuje, že hodlá zůstat naprosto pánem ve svém domě (jeho posedlost, kterou Amélie využívá prostřednictvím služky tím, že mu dá říct, že chci vládnout atd. Protože to je dost moje povaha a služka mu to sděluje s tím vlídným výrazem vůči mně, má pravdu, když tomu věří, a právě za tenhle provázek ho nechávají tančit) a že pokud budu klást podmínky, raději ať se ty práce vůbec nedělají. Všimněte si, že aby takto odpověděl, musela mu služka říct něco jiného, než co jsem jí vzkázala.

Jde nahoru a já jdu do zpovědnice, abych se ho zeptala, co to všechno znamená, a všechno mu vysvětluji. Pak mi dává odpovědi, které nejsou odpověďmi, dobře jsem viděla, že je připraven a pořád nic nechápe, když mi řekne, že Amélie bude možná pracovat ve stejném salonku jako já, že chtěl tímto obrazem vyjít vstříc dvěma osobám a že když tam chce dát Amélii, chce na to mít právo. Představte si, zůstala jsem jako opařená, vypadá to, že jsem tu otázku nadnesla s vědomím, že jde o Amélii. Jsem tak překvapená, že tam zůstanu mluvit o něčem jiném a jako bych se potřebovala svěřit, vyprávím o svých záležitostech s Hubertine. Jsem rozhodně velmi hloupá. Když odtamtud odcházím, neříkám ani ano, ani ne, a Amélie, která si myslí, že to přijímám, mi vysvětluje, že mi nebude překážet, postaví se až za mě a velmi nenápadně. Odpovídám, že mi to připadá těžké a hlavně směšné, dělat stejný obraz, i když s postavami v jiné velikosti, ze stejného úhlu pohledu, se stejným účinkem světel. Zkrátka, je to neslýchané, na to si z ní utahuji kvůli jejím láskám s Julianem a opona padá. Vracím se domů se zaťatými čelistmi a tak pobouřená dvojtvárností toho Juliana a pletichami té holky, že je mi z toho zle. Je ještě štěstí, že mě ta hodná Magnanová varovala, myslela si, že všechno tuším, ostatně se o tom mluvilo, ale já to neslyšela.

Večer schůze správní rady našich budoucích novin, diskutuje se o názvu, o kterém se už diskutovalo. Byla jsem tam včera a dnes večer tam vedu Cerny, byla jsem tak otupělá, že jsem to všechno potřebovala. Jsem už v dobrých vztazích s občany a občankami. Nezastírám si, jak málo máme síly a jak málo mají všechny ty diskuse ceny, ale všechno musí mít začátek; beru to od úplného začátku, budu sdílet všechna trápení, přispěji k vybudování díla.

Je to jako když jsem se chtěla provdat za Arnauda, abych založila republikánské salony a republikánskou eleganci.

Ne, Julian je prostě kanálie. Říkám mu, že pro příští Salon udělám „ostrůvek“, ty lampy, které postavili doprostřed ulic a kolem nichž bývají často tak malebná shromáždění, [Zrušeno 5 řádků]. Pak mi odpoví, že to už je hotové, že to už udělal pro Salon 1882. Je to velmi obratně vyfouknuté, ale je to má vina, takové nápady se nevyzrazují.

Mouzayová mi píše dopis, který převyšuje první ve výhrůžkách smrtí, „nemocné plíce“, směšný patos!

Odpovídám jí: „Výhrůžky smrtí, s nimiž mě pronásledujete, madam, budou mít za následek 1° že už k vám nepůjdu, 2° že už nebudu číst vaše dopisy. Je to pro vás jistý a energický prostředek, abyste nebyla uražena tím, co bych vám nakonec stejně řekla, a pro mě, abych nebyla obtěžována víc, než je možné snést.“

Ale ta stará bláznice je nenapravitelná. Odporné na tom je, že je přesvědčená, a tak!

Je to rozčilující věčná písnička.

Znáte „Vránu, která shazuje ořechy“? Provinciál, který přijede k rodině pařížských přátel a hned se domnívá, že proniká všechna jejich tajemství, matka je zamilovaná do svého budoucího zetě, dívka... Zkrátka marně mu dokazují, že na tom nic není, že matka vdává dceru za toho muže („Ubohá žena, obětuje se!“ zvolá) a že otec nikoho nezneuctil. Ale náš muž si drží své představy a odjíždí domů s přísahou, že ta rodinná tajemství zemřou s ním. Člověk by se nechal rozsekat na kousky, aby Mouzayové dokázal, že její výmysly jsou přeludy, a byla by jako zmíněný provinciál. Nevím, jak to berete vy, mně to jde na nervy!