Středa 5. ledna 1881

Tony dnes ráno dorazil do ateliéru zároveň se mnou. Ukazuji mu malou skicu a mluvíme o obraze. Salonek, kde budu pracovat, je docela malý a ani po zbourání příčky to nebude žádná slast vzhledem k rozměru postavy. Zkrátka... A co ten Julianův postup, že mě nechá platit za stavební úpravy, když obraz bude patřit jemu?
A pak ten nápad nechat ho malovat dva lidi, což vytváří jakousi soutěž, a to člověku velmi leze na nervy. Při všech svých odvážných pózách jsem velmi plachá, a když je tam Amélie, jsem napůl ochromená ve všem a neumím už ani rozestavit postavu, ani... je to velmi trapné. A pak mě rozčiluje, že na stejném námětu pracujeme dvě.
Když se tedy říká, že jsem do Tonyho blázen, podívala jsem se na něj dnes ráno... Nevěřím, že by mi ten chlapík mohl vnuknout něco takového, přesto jsem se po rozhovoru s ním trošku nadchla... Vypadá inteligentně, ale voní verbenou nebo nevím jakou směsí kolínské a čehosi dalšího, je to velmi ošklivé.
V každém případě by to bylo pitomé, ten pán, který je pořád nemocný a pořád se léčí... Ale o tom není řeč.
To je ten obraz. Ach! ten obraz mě nudí. Ach! chtěla bych dělat něco jiného!
Ach! ty vzestupy a pády jsou nesnesitelné. Jedním slovem mě zvednou nebo srazí k zemi, a abych nezoufala, musejí Julian a Tony trávit život tím, že mě povzbuzují; když jen radí, aniž řeknou dobře či špatně, jsem hned na dně.