Úterý 25. listopadu 1879

Ateliér v čísle 37 je pronajatý a skoro zařízený. Strávila jsem tam celý den. Je velmi velký, se šedými zdmi. Přinesla jsem tam dva špatné gobelíny, které zakrývají zadní stěnu, perský koberec, čínské rohože, velký čtyřhranný alžírský puf. Stolek pro model, hromadu kusů látek, velké draperie ze satinetu neurčitého a teplého odstínu. Spoustu sádrových odlitků, Venuši Mélskou, Medicejskou, Venuši z Nîmes, Apollóna, Fauna z Neapole, anatomickou figuru, basreliéfy atd. atd. Věšák, nádobu na vodu s kohoutkem, zrcadlo za čtyři franky pětadvacet centimů, hodiny za dvaatřicet franků, židli, kamna. Dubovou skříňku se zásuvkami, jejíž vršek tvoří krabice na barvy. Úplný čajový podnos. Kalamář a pero. Vědro, džbán (?).
Plátna v hojném počtu, karikatury, studie, skici. Zítra vystavím několik kreseb, ale bojím se, že vedle nich budou mé malby vypadat ještě hůř. Paži a nohu anatomické figury v životní velikosti. Kostru. Truhlářskou bednu. Budu ještě potřebovat Antinoa, protože má ramena jako Joseph.
napříč stránkou
a je tu také modelovací stojan.
Můj ateliér doma se mění ve skutečnou, vážnou knihovnu s nádechem bláznovství. Všechno je tmavě červené, zadní stěnu pokoje tvoří černé police plné knih.
Panely po obou stranách okna (naproti knihám) jsou ověšené karikaturami a malými portréty mužů a psů a dvěma fajánsovými talíři.
Když se otočíte zády k oknu (které máte po pravici, když vejdete), máte nalevo krb a nad ním zrcadlo, to všechno potažené červeným plyšem. Empírové hodiny, tak ohavné, až jsou legrační, a hromada nevím jakých věcí a falešných etruských krámů. Mezi krbem a knihami divan potažený látkou, která napodobuje starou tapisérii, s orientálními polštáři. Psací stůl z černého dřeva odděluje divan od velkého starobylého křesla, které se opírá skoro o protější zeď a slouží jako křeslo k psacímu stolu. Takhle jsem na scéně, když někdo vejde a zastihne mě při psaní, a divan zůstává volný, protože psací stůl je dlouhý a úzký a leží na něm několik knih jako Montesquieu, Platón, Plútarchos, vznešená pedanterie, která mě baví a zajímá. Dosud vyšlé sešity Duruyových „Římských dějin“, „Nouvelle Revue“, skicáky, etruská mísa na navštívenky, zvonek, nůž na papír ve tvaru dřevěné podrážky od botky, má medaile v pouzdře. Dost velký kalamář a jakási orientální kovová věcička na husí brka všech barev, která tvoří docela příjemnou kytici. Spousta stínítek. Několik sedadel potažených tapisérií. Nad knihami sova s rozpjatými křídly, kterou zastřelil Alexis. Dal ji vycpat a onehdy mi ji daroval; zatímco ji přitloukal, měla jsem dokonce chuť štípnout ho do lýtka, abych viděla, jaký udělá obličej; neudělala jsem to, ale řekla jsem mu to, abych se utěšila. Naproti krbu, před nímž leží předložka docela pěkného odstínu (všechny koberce v bytě jsou z tmavě červeného sametu), stojí stolek s čajovým podnosem, se servisem a stříbrným tácem, napravo židle, nalevo palma, která odděluje stolek od velkého křesla a přerušuje délku stěny.
Nad tímto stolkem náčrt žebráků, kteří se v zimě k večeru vracejí do města, pěkně procítěný, od Anny, a pod ním jedna moje hlava; napravo kytara a nalevo mandolína spolu s palmou a obrazy dodávají této stěně příjemný vzhled. Naproti, vedle krbu (po levé straně, díváte-li se do zrcadla), jedna moje hlava a velká podkova z černého dřeva, na níž visí různé jezdecké bičíky, pod ní akt rudkou. Nad divanem (po pravé straně, díváte-li se na krb) zatím nic není. Krabice s barvami a malířský stojan se v každém případě potulují po pokoji.