Neděle 10. srpna 1879

Odjíždíme nejpozději pozítří.
Poslala jsem svou fotografii knížeti Ouroussoffovi, jemuž jsem ji slíbila v Sodenu. Pokud mi odpoví milým dopisem, požádám ho o doporučující dopis. Krom toho řeknu mámě, ať si o jeden napíše Anitchkoffovým. Sochařství!
Opustit Paříž, žít jinde! To je nemožné. Chtěla bych jen čas od času zajet a strávit kdovíkolik dní v Itálii. Člověk nemá vědět, jak dlouho tam zůstane.
Člověk tam jede a je tak šťasten, že na všechno zapomene, a pak ho jednoho krásného dne skutečnost přivolá zpět a on se vrací do Paříže. Takový je život. Jsem rozechvělá všemi těmi plány, záměry, touhami, ctižádostí!
Chudák Berthe přišla a my jsme ji vzaly s sebou do Bois. Skoro se pozvala sama, je tak smutná. Její manžel se toulá nebo tráví čas a prochází se s paní Boydovou. Paní Boydová s ním ve všem souhlasí, ti dva tvoří společnost sami pro sebe a mladou ženu nechávají věčně samotnou.
Berthe to říká jen se smíchem, dokonce by se rozkřičela, kdyby jí to někdo řekl bez obalu, ale je to zřejmé a pochopitelné každému. A kdyby jistá podezření nebyla naprosto nemožná, nevím, co bych si o tom všem myslela. Kdyby vina ležela na ubohém dítěti, nepřicházela by sem věčně trávit čas s ženami. Miluje svého manžela a byla by nejšťastnější ze žen, kdyby na ni chtěl být hodný. Toulá se s pány de Boishébertem a de Rohanem; ti dva pánové, o nichž, když jsem je jmenovala jako Lancasterovy společníky, Gavini prohodil: „Ah! ha! Pak je jasné, že je to darebák.“ Ta chudinka Berthe vypadá tak smutně, že je mi jí líto a že zapomínám na tu příhodu s maskou.
Potkáváme Gaviniovy a křičí na nás, že se u nás byli rozloučit, protože odjíždíme. V půli cesty mě berou do svého kočáru, a tak dojíždíme k nim, kde se mě zase ujímá moje rodina.
Nemám co říci, leda že myslím jen na... na Zesnulého.
Ale ano! Musím vám povědět, že Majáčka viděli v Mabille se ženami, jimž nahlas říkal: „Je mi líto, že vás nemohu pozvat k sobě, ale to chápete, holčičky moje, když člověk bydlí v Palais Bourbon!“ Měla jsem ho málem za čistého a bez poskvrny. Tohle mi ho kazí. Bylo dost naivní věřit, že je čistý... ale šlo to k tomu jeho druhu krásy.